Ovládána mužem - 9. kapitola

Lauren vpadla do svého pokoje a naštvaně padla na svoji postel. Slzy však nepřišly, cítí se naštvaná a hlavně bezmocná. V jejích rukách je osud jejího bratra, který je její jediná rodina.

Povzdechla si a posadila se. Podívala se na svoji ruku a v tom se zatřpytil ten osudný prstýnek. Tento kroužek stvrdil něco, co napůl chtěla a na druhou stranu ne.

Vždycky se chtěla vdávat – toužila po krásné, romantické svatbě, chtěla stát po boku muže, který by ji miloval. Tento obřad však byl jen fraškou. Žádné pořádné sliby, projevy lásky, nic. Čistě materiální svazek – její angažmá v prezidentské kampani za jeho pomoc při osvobození jejího bratra.

„Michaeli," šeptne tiše a nervózně si prohrábne vlasy. Tím si ničí účes, ale je jí to jedno. Stoupá a jedním tahem si rozepíná svatební šaty. Nechává je nedbale ležet na zemi a vykračuje z nich. Stahuje si i boty a poté punčochy. Sahá po jedněch džínsech, které si včera koupila, a natahuje si je spolu s bílou košilí. Sahá i po kožené bundě a rozpouští si vlasy tak, že jí v jemných loknách padají na ramena. Prohrábne si je a nasahuje si nové kožené boty. Podívá se na sebe do zrcadla a sáhá ještě po elegantním černém klobouku.

Vychází ze svého pokoje s kabelkou v ruce. Rychle se rozhlíží na chodbě a pak rychle prchá k jednomu z bočních schodišť. Nechce s nikým mluvit, prostě musí pryč.

Vybíhá z hotelu zadním vchodem a do nosu ji okamžitě udeřuje zápach New Yorku, ten, který se skrývá v zadních uličkách. Probíhá odpadky a vydává se rovnou do blízkého Central Park. Běží a nehledí na brzdící auta, jejíchž řidiči na ni zběsile troubí. Když se dostává do parku, nezpomaluje. Dál uhání hlouběji, zastavuje až u obrovské fontány.

Zhluboka dýchá, není zvyklá na běh, ale i přesto se na dlouho nezastavuje. Už pomaleji kráčí po parku a prudce nadechuje trochu čistějšího vzduchu. Potřebuje si utříbit už tak splašené myšlenky.

„Co teď?" probíhá ji hlavou tato otázka dokola a dokola.

Na chvíli se zastavuje a sleduje hejno holubů, kteří krouží nad parkem a shánějí se po pár drobcích. I když je v New Yorku přísně zakázáno krmení holubů, spousta turistů ale i místních to dělá – ani ne kvůli solidaritě s ptáky, ale kvůli té terapii, která se skrývá v tomto gestu.

Kdyby u sebe měla kousek pečiva, mileráda by jim taky hodila.

„Slečínko, nekoupíte si pár kvítek?" oslovuje jí starší žena, která sotva drží košík plný květin.

Lauren se na ní usměje, vytahuje jednu kytičku z košíku a dává jí za ni pět dolarů – je to daleko víc než skutečně ta kytka stojí, ale Lauren to tak vždycky dělávala, chce jen pomoci.

„Mnohokrát děkuji, slečínko!" poděkuje žena a popochází k dalším lidem. Lauren se podívá na ty kvítka a jemně si k nim přivoní. Voní přesně jako ty z louky u jejich domu.

Domov.

Na chvíli se rozhlíží kolem sebe a pak jí spočine zrak na jedné dvojici tlačící kočárek. Žena je ve vysokém stádiu těhotenství, ale na tváři má široký úsměv. Když se Lauren více zaměří na její tvář, dochází jí, kdo to je – Margaret... Margaret Wilson. A kdo je ten muž vedle ní? Je jí nějak povědomý...

„To je přeci Christopher!" dojde jí a chvíli na ně nechápavě hledí.

Když si víc prohlíží Margaret, přijde ji, jakoby se změnila. Vypadá tak šťastně. Skoro by ji záviděla. Znenadání se oba dva zastavují a začínají se objímat. Lauren v tu chvíli zabolí u srdce, ale na druhou stranu jí to přeje... I když se na ni zlobí, že se nechovala upřímně k Michaelovi, tušila, že jejich vztah nebyl dokonalý.

Nakonec od nich odtrhává pohled a odchází prýč.

Neví, jak dlouho se prochází po tom parku. Chodí tam a zase zpátky a pokouší se nemyslet na budoucnost. Což je celkem paradoxní, protože tam šla právě kvůli tomu přemýšlení co dělat dál. Přišla však na to, že její situace je celkem bezvýchodná.

„Co mi teda zbývá?" ptá se sebe sama.

Vrací se zpátky do hotelu se svěšenou hlavou. Doufá, že si nikdo jejího odchodu nevšiml. Bohužel, opak je pravdou. Recepční ji okamžitě oslovuje.

„Slečno Gl... Tedy paní Hundsberger, ještě že jste se vrátila! Už kvůli vám volali i policii!" vyhrkne recepční a okamžitě vytáčí nějaké číslo. „Už je tady, vrátila se!" mluví do sluchátka.

Lauren až nyní dochází, co se stalo. Udělala opět problémy.

Pomalu se sunula k výtahu, spolu s pikolíkem vyjela nahoru. Pikolík ji koutkem oka pozoroval, moc dobře věděl, jaké pozdvižení se tu kvůli ní semlelo. Lauren si jeho pohledu ani nevšimla. Prsty přejížděla po pugetu kvítků, které koupila od té ženy.

Ozvalo se pípnutí, ale Lauren nemohla vyjít z výtahu, proti ní stál Andrew. Zaujímal pózu ala řecký bůh pomsty a u něj stáli dva muži.

„Kdes byla?" zahřímal a hned sáhl po její paži, ona však s tím počítala a proto uhnula. On se však nedal a nakonec ji držel ve své moci. Zacloumal s ní, až jí z ruky vypadly květiny. Ale ani jeden si toho nevšiml.

„Byla jsem si provětrat hlavu," šeptne ustrašeně Lauren a ani není schopná se mu dívat do očí.

„To si ze mě děláš srandu," zakřičí na ni znovu a opět s ní zacloumá. Lauren má slzy na krajíčku, moc dobře ví, že udělala blbost, ale tohle si přeci nezaslouží!

„Je tu ještě Cressida?" pokouší se změnit téma.

Andrew se okamžitě zaráží nad její reakcí. Toto skutečně nečekal.

Okamžitě ji pouští a ustupuje od ní.

„Myslím, že ano... A přišla i nějaká redaktorka z Young Lady kvůli rozhovoru," oznámí ji, ale nepřestává se na ni mračit. Když od něj doslova prchá, dál ji pozoruje. Jeho pohled se zastavuje na čemsi, co leží na zemi.

„Květiny," dochází mu, ale místo aby je sebral, otáčí se a odchází.

***

Lauren se okamžitě odebírá do svého pokoje, sundává si oblečení a rychle se obléká do černých pouzdrových šatů. Nasazuje si šňůru sněhových perel a k ním ladící náušnice. Obouvá si i černé lodičky a rychle se na sebe podívá do zrcadla.

„Co teď s vlasy?" pronáší zoufale a rychle si kartáčuje vlasy. Spíná je do gumičky a pokouší se o slušivý drdol. Po několika pokusích nakonec vychází z místnosti upravená jako manželka kandidáta na budoucího prezidenta USA.

Necítí se pohodlně, ale to asi bude patřit k věci. Vkročí do místnosti, kde se předtím odehrávala i jejich svatba. Raději se nepozastavuje nad myšlenkou, kolik se toho jeden den odehrálo.

Okamžitě musí čelit pichlavým očím asi třicetileté ženy, která si ji přes brýle intenzivně prohlíží. Má na sobě kostýmek světle modré barvy a vypadá jako z 50. let. Cressida, ta fotografka ze svatby, tu stále je, tentokrát naměřuje stínítka pro správné světlo.

Když se Lauren usazuje do křesílka a potřásá si rukou s Jane Jimmey, redaktorkou z Young Lady, Cressida ji pozoruje.

„Něco na té Lauren je," probíhá hlavou Cressidě a sahá po foťáku.

Mezitím Jane zapíná diktafon a obrací se na Lauren s první otázkou.

„Jaký je Andrew Hundsberger jakožto manžel? Známe ho jako šarmantního muže, nadějného kandidáta na prezidenta, ale jaký je doma?" pálí na ni tuto otázku a Lauren se začíná potit.