Ovládána mužem - 6. kapitola

„Ale prosím tě, Noahu, nelži! Co bys na ni viděl?!" Antoinova slova doslova zničila jejich okamžik. Jak si hleděli do očí, to zvláštní mražení, doslova ji naskočila husí kůže.

Noah se však jen na ni více usmál a pak se otočil na toho barevného papouška.

„Antoine, vzhledem k tomu, že se zaměřuješ na muže, nemůžeš ocenit ženskou krásu tak jako já," pravil moudře a vysloužil se pochvalný úsměv nejen od Kimberly.

Ukřivděný se jen nafouknul a uraženě zrudnul. Nebyl zvyklý na odporování a skutečně si myslel, že Lauren je nepřitažlivá. Nechápal, proč si ji chce Hundsberger vzít – pocházela z bohatší rodiny, ale také věděl o tom skandálu ohledně jejího bratra, který zavraždil manželku Chrise Hundsbergera, synovce Andrewa. Stále musel o tom uvažovat, proč si ji chce vzít. I nyní ji pozoroval...

„No tak, Antoine, neber si to tak, ale zasloužil sis to. Nech Lauren na pokoji," pokárala ho Kim a to v něm vyvolalo ještě větší vztek. Ještě bay Kimberly se stavěla na stranu této nány.

„Dozvím se konečně vaše ctěnné jméno?" Noahovy světle modré oči dováděly Lauren do rozpaků.

„Lauren Gleenworth," řekla tiše a dál mu hleděla do očí.

Vždy, když se nacházela v přítomnosti přitažlivého muže, byla nervózní, ale dnes to bylo jiné. Poprvé v životě cítila takovou ženskou sílu. Nedokázala to popsat slovy, prostě nevěděla jak. Nebála se mu dívat do očí, dotýkat se ho.

„Brzy ale Hundsberger!" dodala nadšeně Kimberly. Lauren znala jen chvíli, ale věděla už nyní, že se jedná o neskutečně nevinnou dušinku. Byla z ní naprosto unešená.

„To mi nemůžete udělat, krásná Lauren, nemůžete se přece vdát... Právě nyní jsem vás poznal a ani jsem neměl šanci o vás usilovat!" promlouval na ni Noah a tím ji přiváděl do rozpaků.

„Jste vůbec skutečný? Mluvíte jako kniha," vyhrkla odvážně Lauren a ještě víc překonala sebe sama, když se mu podívala do očí, které na ni upíral.

„Jsem s masa a kostí, klidně si sáhněte!" vyzval ji a sám vedl její ruku, tak, aby se konečky prstů dotkla jeho košile a tím i jeho hrudi. Samotná košila byla šitá na míru, proto jej perfektně obepínala.

Lauren se zajíkla, když pod svými prsty pocítila teplo jeho těla. Rychle ucukla, tohle by si neměla dovolovat na veřejnosti.

„Raději ne," promluvilo její racionální já a odvrátila od něj pohled. Nervózně si uhladila halenku, když zjistila, že je jak Kim, tak Antoine pozorují. To napětí mezi nimi neušlo ani lidem sedícím kolem, dokonce si je někdo vyfotil.

„Noahu, nebudeme tě dále otravovat, přišli jsme na ranní kávu." Kimberly se pokoušela zachránit situaci, pochopila, co mezi nimi proběhlo a proto nechtěla, aby tu takto stáli všem na očích.

„Oh, nebudu vás dále zdržovat! Mohu ale vyjádřit zájem o opětné setkání s vámi, drahá Lauren?"

Lauren to nedalo se zamračila se na Noaha. Jeho slovník byl tak neskutečně vytříbený, přišlo jí to až zvláštní. Ale i tak se na něj usmála a kývla na znamení souhlasu.

„Tady máte moje číslo, klidně volejte i v noci," vyzval ji a podal ji malou kartičku. Lauren se podívala na ten kousek papíru a nebyla schopná cokoliv říci. Její svědomí, které ze začátku se vůbec nedostalo ke slovu, nyní přímo řvalo na poplach.

Andrew, Andrew, Andrew.

Noah se pak rozloučil s Kimberly a Antoinem a odešel.

„Nečum za ním, je to trapné... Ale co, ty jsi celá trapná, jak jsi ho tady sváděla." Antoinova jedovatá slova ji však tolik nezasáhla.

„Hlavně, že ty jsi kdovíjak stylový," pomyslela si Lauren a když viděla šokovaný výraz Antoina, došlo ji, že to vypálila nahlas.

„No tak tohle od tebe poslouchat nemusím!" zapištěl na celou kavárnu, až se všichni kolem otočili.

„Co se děje?" chtěla vědět Kim, ale raději se nepostavila mezi ně. Vypadali jako dva kohouti na smětišti.

„Pamatuj si, že nebýt toho, že dlužím Andrewovi, vůbe bych o tebe nikdy nezavadil pohledem! Ty potřebuješ moji pomoc a přitom jsi na mě tak neskutečně drzá...," zuřil Antoine a rozhněvaně gestikuloval.

Lauren nejprve nic neříkala, jen na něj beze slova hleděla, ale pak se nadechla, že něco řekne, ale raději opět zavřela ústa.

„Copak, bojíš se mě?!" zaútočil opět Antoine, ale Lauren se na něj jen mile usmála.

„Antoine, nechme toho, já se hádám jen s lidmi, kteří mají určitou inteligenci."

Její slova se nesly tichou kavárnou. Jakoby nikdo ani nedýchal. Mnoho lidí zde znali Antoina a toto si k němu ještě nikdo nedovolil. Byl lehce výstřední, ale toto bylo něco jiného.

Antoine se teatrálně chytl za čelo, sáhl po své kabelce a naposledy se podíval na Lauren.

„Ty mrcho!" prskl na ni a přímo vystřelil z kavárny.

„Lauren, nebylo to trochu moc?" poznamenala tiše Kim, když se na ni otočila.

„Nemyslím si, mám už dost urážení. Možná jsem hloupá, ale toto nemusím poslouchat," ospravedlnila se Lauren a posadila se k nejbližšímu volnému stolu. Tušila, že by měla čekat na usazení servírkou, ale neměla na to náladu. Kim za ní pomalu přešla a posadila se naproti ní.

„Co se ti to stalo, drahoušku?" Když se dívala na otok na Laurenině tváři, tušila, že to rozhodně nebudem zakopnutím.

Z odpovědi ji vysvobodila servírka, která jim přinesla menu. Neřekla ani slovo, nepřivítala je, nic takového. Kim se na ni jen podívala.

„Co jsme si to vybraly za kavárnu, Lauren?! Ani nás nepozdraví," podivila se, ale i tak se zahleděla do kávového lístku.

„Já už se poslední dobou ničemu nedivím." Říkala pravdu, nedivila se již ničemu. Rozhlédla se po kavárně a jen tak mimochodem se zahleděla na noviny, které zrovna četl nějaký muž. Zaměřila se ještě více na titulku a pak ji to došlo, o čem tam píšou.

Gleenworth uznán vinným!

Lauren doslova vyskočila ze židle.

„Co se děje, Lauren?" ptala se vyděšeně Kim.

„Musím si jít nutně něco vyřídit," řekla jen, sbalila si věci a běžela najít Andrewa. Musí jí zodpovědět spoustu otázek.

Nezajímalo ji, že za sebou nechává udivenou Kim. Její milovaný bratr byl uznán vinným, přitom byl jasně nevinný. Andrew ji ale slíbil, že tohle nikdy nedopustí.

První slza pomalu tekla po její tváři, když nastupovala do výtahu a zmáčkla číslici patra, ve kterém měli pokoj. Ani nečekala, než to pikolík zmáčkne.

„Madam, jste v pořádku?" zajímal se, ale když viděl její bílý výraz, chtěl zmáčknout tlačítko pomoci.

„Ne, je mi fajn, prostě je toho na mě moc," řekne jen a ani netuší, proč to vykládá pikolíku.

Ten už raději mlčí, oba dva přímo skenují naskakující čísla pater a když se ozve cinknutí, ještě než se dveře pořádně otevřou, Lauren se protáhne škvírou a přímo peláší k pokoji Andrewa. Neklepe, vsází na jistotu, že je uvnitř.

Dveře nejsou zamčené, proto klika, když za ni vezme, rychle povolí a Lauren přímo vpadne do pokoje. Rozplácne se na koberci, kabelka letí daleko od ní a když vzhlédne, napadne ji, že toto dělat neměla.

„Co tu do prdele děláš?!"

***

„Gleenworthe, ty čůráku, chytej!" zařve na něj Velký Jeffy a hodí po něm flašku. Michael ji okamžitě chytá a podívá se na její etiketu. O'Hurn, jedna z nejlepších whisky v USA. Pokyne mu lahví na znamení díku a zhluboka se napije.

Už tu v base sedí víc než tři týdny... A ještě ke všemu za nic.

Když sem přišel, nechápal, co se stalo, ale chlapi tu mu pomohli. Vysvětlili mu, jak to tu chodí, kdo má jakou funkci.

„Na to, že to je tvůj první pobyt v base, ses poctivě aklimatizoval," prohlásí Greek a posadí si výše své kruhovité brýle. Zrovna zase vymýšlí, jak se dostat už z 18. věznice. Neskutečně mu to myslí, chlapi tu mu říkají Potter, protože se dokáže dostat úplně odkudkoliv, jako kouzelník.

„A to mi ještě neřekli, na jak dlouho tu budu trčet," prohodil jen a přešel k Velkému Jeffovi, aby mu dal zpátky lahev.

„Ty vole, čuč na tohle!" vykřikne Očko a strčí mu New York Times před obličej. Michael se zahledí na ten malý sloupek ve společenské rubrice – Andrew Hundsberger a Lauren Gleenworth oznamují zasnoubení.

„Cože?" Ozve se ryk po celé věznici.

„Gleenworthe, klid!" ozve se dozorce, ale když vidí, že Michael jen stojí, nic špatného nedělá, neřeší to. Michael naštvaně zmačká noviny a rozzuřeně je odhodí daleko od sebe.

„Hohou, vole, co je?" postaví se proti němu Velký Jeffy. Za ten krátký čas, co zná Michaela, už stačil poznat, že je tak trochu horká hlava.

„Všichni mě zradili! I má sestra!" zasyčel a rozzuřeně si zajel rukou do vlasů. Rychle začal přecházet po cele. Velký Jeffy zvedl z podlahy zmačkané noviny, opět je rozložil a četl.

„Uhů, chlape, to se mi nelíbí... A nemůže do toho třeba být nějak natlačená?"

Michael přestal pochodovat mezi mřížemi a podíval se na toho potetovaného obra. Čím dál víc o tom začal přemýšlet a pak mu to došlo. Nejlépe pravdu zjistí sám...

Opře se o postel a podívá se na ně.

„Jeffy, Očko, Greeke, chlapi... Jak se odtud nejlépe dostat?"