Ovládán ženou - 1. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

"Ne, Esmé, to nejde, prostě nejde. Otevření je už za týden!"

Margaret Wilson seděla ve své kanceláři a pokoušela se nevybuchnout. Zrovna jí volala Esmé Raymond, majitelka cateringové společnosti, která již tři roky zajišťovala občerstvení na akce galerie, ve které pracovala. Nyní, přesně šest dní před otevřením, ji volá se zprávou, že nemůže zařídit catering.

"Paní Wilson, velmi se vám omlouvám, ale vyhořela nám kuchyň a řešíme personální problémy, je mi to moc líto, ale budete si muset zařídit catering u jiné firmy. Samozřejmě vám zálohu vrátíme..."

"Nedá se nic dělat," rezignovala Margaret. "Neznáte nějakou jinou firmu, která by to zvládla zařídit do šesti dnů?"

"Jistě, pošlu vám na mail kontakty, šlo by to?" z hlasu Esmé byla slyšet nervozita, přece jen galerie byla velkou rybou v jejím malém rybníčku a teď se jí musí pomalu vzdát.

"Děkuji vám, Esmé, doufám, že brzy vše dáte dopořádku a příště se budu opět moci opět obrátit na vás," řekla s klidem Margaret a pohrávala si s dopisním nožíkem, který dostala od majitele Malé galerie.

"Já děkuji za shovívavost, držím palce s výstavou..." Esmé oddechlo, že to kunsthistorička vzala v klidu. Ještě jí nikdy neslyšela křičet, ale slýchávala o tom, že je pěkná divoška.

"Děkuji, naschle," a s tím Margaret telefon položila. Opřela se o křeslo, na kterém seděla, a rozhlédla se po své malé kanceláři. Má tohle zapotřebí? Proč se raději nesebere a nejede na Rhodos, tam se jí moc líbilo. Nebo do Florencie, nejúžasnějšího města, jakého znala. Paříž je zbytečně přeceňované město, když v mládí projížděla Evropu, poznala to na vlastní kůži.

Odložila nožík, protože jinak by s ním mrskla o stěnu. Štvalo jí to, poslední dobou se jí nedaří. Tržby galerie se snižují, zaměstanci si stěžují na malý plat, ale to si stěžovali vždycky. Největší starost jí dělal vlastník této galerie, Richard Barney.

S Richardem se zná již pět let. Najmul si ji hned poté, co se vrátila z Evropy. Ani neví, jak ji našel, prostě jednou ji zazvonil telefon, v něm se ozval Richard a nabídl ji práci v Malé galerii. Byla nadšená, i dnes je nadšená.

Rozhledla se po své kanceláři - ráda jí říkala "komůrka", protože si zde pokaždé přišla jako v malé zámecké komůrce. Nechtěla velkou kancelář, přišla by si v ní ještě menší, než je. Zrak jí ulpěl na uměleckém zrcadle, které viselo nedaleko dveří. Dostala ho od Richarda k 25. narozeninám. Vlastně většinu věcí dostala od Richarda.

Neměla přátele, ani na škole se s nikým nepřátelila. Ano, znala několik lidí jmény, pracovali spolu na různých pracích, ale nikdy se nikomu nesvěřovala. Nikdy nepoznala člověka, kterému by mohla věřit natolik, aby mu otevřela své srdce.

Margaret vstala ze svého pohodlného křesla, které stálo hned u mohutného psacího stolu mahagonové barvy a přistoupila blíže k zrcadlu. Viděla se v něm osmkrát, bylo tak stylizované - několik zrcadel v jednom.

Když se na sebe podívala, přišla si ještě starší, než je. Přesně bylo Margaret 28 let a 316 dní. Jako malá byla blondýnka, ale pak se to nějak zvrtlo. Když se dostane ke svým starým fotkám, vidí rozkošnou holčičku s vlasy barvy slunečných paprsků. Dnes její vlasy nesou kaštanový odstín, ale nikdy ji nenapadlo si nechat obarvit vlasy na blond. Sundala si brýle a znovu se na sebe podívala - proč je vůbec nosí? Nepotřebuje brýle... Asi proto, že si v nich přišla chráněná před okolím.

Měla na sobě svůj oblíbený hnědý kostýmek - když pracovala, jiný nenosila. Jen na otevření nových výstav si oblékala modrý nebo černý kostýmek. Když se na sebe podívala, přišla si směšná i v něm. Jak přišla do puberty, začala si všímat toho, že je jiná, než ostatní spolužačky.

Ona měla tvary antických Řekyň, alespoň takto se o její postavě jednou vyjádřil profesor dějepisu. Až po čase jí došlo, že to nebyl kompliment. Byla silnější postavy a i když se snažila žít zdravě, chodila cvičit a nejedla sladké, kosti se zhubnout nedaly.

Nikdy nedokázala upoutat pozornost muže. Vzpomněla si, jak si jednou myslela, že může být krásná a ze všeho se vyklubala pouhá sázka školních roztleskávaček a rugbystů. Udělali si z ní dobrý den a smáli se jí až do ukončení střední. A za všechno mohl Christopher... Ne, nerada vzpomínala na střední. Teď je dál a nebude otvírat staré rány.

Z myšlenek ji vytrhl zvuk příchozí zprávy. Odebrala se zpátky ke stolu, nasadila si opět brýle a podívala se, kdo jí to píše. Nebyla to SMSka, byla to zpráva na Yahoo.

<Má paní?>

Ach bože, to je básník... Okamžitě se vnitřně přepla do módu jejího "druhého života". Podvědomně věděla, že Miguel nepíše, byl přesný, psal jen ve smluvený čas, uměl velmi dobře poslouchat.

Odmítla mu odpovědět, jejich vztah skončil před měsícem, ale to mu nebránilo ji bombardovat zprávami.

<Má paní, vím, že jste tam. Musím Vám něco říct...>

Zprávu proklikla, ale neodpovídala.

<Složil jsem pro Vás báseň...>

A dost!

<Co jsem Ti řekla? Nemáš mi psát, ukončili jsme náš vztah! Kdyby sis toto dovolil před pár měsíci, nakázala bych Ti potrestat se! Zlobím se na Tebe a velmi!>

Takový přístup na něj vždy zabral, v každém muži se skrývá kousek malého kluka, co se bojí pokárání... a trestů.

<Má paní, nechci, abyste se zlobila. Jsem jen Váš! Vyslovte trest a já se potrestám za svoji opovážlivost vůči Vám!>

Ach bože, s ním budou ještě komplikace...

Znenadání se ozvalo zaťukání a do kanceláře vrazil Richard Barney. Takto vstoupit uměl jen on, nečekal na pozvání, proč taky? Bylo to tu jeho...

"Richarde! Překvapil si mě! Potřebuješ něco?" Margaret vstala, odložila mobil a usmála se na Richarda. 

Byl to menší šedesátník s již bílou kšticí, který se stále usmíval. I když si jednu dobu galerie procházela peklem, on se stále usmíval, byl takovým motorem všech zaměstnanců galerie. Vypadal, jako by zrovna šel z baseballového zápasu...

"A jo, vlastně, jeho nejstarší vnouče dnes mělo školní zápas," pomyslela si Margaret, když se v mysli pozastavila nad jeho oblečením.

"Ahoj, Margie, jak se vede? Je to teď honička, viď?" vyptával se jako obvykle Richard a hned se posadil do křesla naproti Margaret. Jen on jí říkal Margie, nikdo jiný ji tak neříkal... No jo, milovník Simpsnových.

"Jako obvykle před otevřením nové výstavy, Richarde. Co Tě sem přivádí? Většinou jsem přijdeš až těsně před otevřením výstavy si to tu prohlédnout."

"Já jsem si to sem přišel prohlédnout. Musím Ti něco říct, Margie," řekl s zvláštním tónem hlasu a naklonil se k ní. Margaret měla divný pocit, že se něco stane, nebo stalo, a jí se to vůbec nebude líbit.

"Richarde, neříkej, že jsi nemocný," vyhrkla s obavou v hlase.

"Neboj, to vůbec ne. Vyrážím na cestu kolem světa!"

Radost v hlase i obličeji Richarda byla nakažlivá a Margaret se uvolnila. Představovala si daleko horší scénář než cestu kolem světa.

"Tolik ti závidím, to je naprosto úžasné! Kdy odjíždíš?"

"Zítra," řekl potichu a podíval se na ní s obavou v očích.

"Jak jako zítra?!!"

"Prosím? Nejspíš jsem Tě přeslechla?" Margaret nemohla zamaskovat šok. Nikdy nechyběl na otevření nové výstavy.

"Nerozčiluj se Margaret. Odjíždím zítra a letím do Londýna."

"Ale jak?" Prostě to nedokázala pochopit.

"Potřebuji vypnout, už je toho na mě moc. A brzy se mi narodí v Londýně další vnouče, pamatuješ?"

"Ach, ano, omlouvám se, zapomněla jsem. Pozdravuj Emmu i Willa a že jim přeju vše nejlepší a ať dítě roste ve zdraví. Kdy má termín?"

"Za dva týdny, rád bych to stihnul," usmál se Richard, ale pak se podíval do očí Margaret a ta věděla, že se něco stalo.

"Prodal jsem galerii," řekl potichu Richard a čekal na Margaretinu reakci.

Ta se nezmohla na nic, jen na něj hleděla. Richard to bral jako svolení pokračovat.

"Prodal jsem ji jednomu mladému investorovi. Vlastní již několik galerií, je častým mesenášem mnoha umělců. Bude se ti moc líbit, jmenuje se Christopher Hundsberger..." přerušil svoji řeč, když viděl, jak Margaret zbledla.

Christopher Hundsberger? Ne, ne, ne...

Další kapitola