Ovládáni osudem - 2. kapitola

„Pročpak se s tebou Becky nebaví?" zvědavě nadhodila Margaret, když se jako každé ráno posadila naproti Christine s šálkem černé kávy a croissantem. Dnešní ráno nepoznávala svoji dceru, byla tak zvláštně roztěkaná, tam ji něco upadlo, tam něco zapomněla, ale celou dobu ji nezmizel úsměv z tváře.

Christine na její otázku neodpovídala.

„Christine, drahoušku," natáhla se a dotkla se její ruky a když se na ni konečně podívala, Margaret došlo, co se děje.

„Ano, mami?" podívala se na ni nechápavě, když viděla, jak se její matka bezdůvodně směje.

„Proč se s tebou Becky nebaví?" opakovala otázku a pozorovala, jak se dceřin obličej zkroutil do úšklebku.

„Ale, znáš Becky... Rozhodla se zůstat starou pannou, opakuje, jak jsou muži na nic a po mně chce to samé," zakoulela očima a napila se pomerančového džusu. Musela se usmát při vzpomínce, že Cedrickovi také chutná.

„Ty jsi někoho potkala, že ano?" smála se a Christine se zarazila. Nerada probírala vztahy, hlavně s mámou, vždycky začala vyprávět příběh její lásky k tátovi a Christine už automaticky protáčela očima.

„Mami," zahučela a vstala od stolu.

„Nikam nechoď, mladá dámo, vidím to na tobě! Kdo to je? Povídej mi o něm!" vyzvídala Margaret a nemohla skrýt nadšení, když viděla úsměv své dcery.

Christine se na ni otočila s úmyslem dětinsky vypláznout jazyk a zmizet, ale když viděla její nadšený výraz, nemohla jinak. „Poznala jsem ho včera na vernisáži," přiznala neochotně a posadila se vedle mámy.

„No to je úžasné," nadšeně zatleskala, ale nesetkala se s velkým nadšením u své dcery.

„Mami, nedělej mi roztleskávačku, byl na mě milý, líbí se mi, ale nejspíš to nebude mít pokračování," povzdechla si Christine. „Znám to, takový dokonalý kluk určitě někde má nějakou přítelkyni," sklopila zrak a prsty žužlala papírový ubrousek. „Nebo je gay," dodala.

„Zlato, věř si trochu! Viděla jsem ho už někdy? Znám ho?" chtěla vědět. Margaret byla doslova nadšená! Už se začínala o svoji holčičku bát, bylo jí už dvacet jedna a stále neměla přítele. Bylo jí ji líto, zvláště nyní když se chystala svatba Amandy a Felixe, a ona musela pozorovat svoji nejmladší dceru stát smutně v koutě. Kdysi dávno také stávala, věděla, jaké to je, ale Christine si to nezasloužila.

Milovala všechny svoje děti, ale ke Christine ji vázalo zvláštní pouto. Její narození ukončilo několikaletou noční můru.

„Ne, nejspíš ne, je z Anglie," usmála se na mámu. „Má skvělou cateringovou firmu, pokud bys potřebovala zaštítit nějakou akci... A mohla by ses zmínit i Amandě, teda pokud už někoho nenašla," řekla rádoby nevinně a podstrčila ji Cedrickovu vizitku.

„Tak skvělou, jo?" Margaret s úsměvem vzala do ruky kousek papíru a zkoumala jednoduchou, ale elegantní vizitku. „Hm, vypadá to zajímavě, Amandě se rozhodně zmíním," mrkla na ni spiklenecky a podívala se na nově příchozí osobu.

„Dobré ráno," pozdravil Christopher a unaveně sáhl po konvici s kávou. Margaret okamžitě vstala a přešla ke svému manželovi, kterého zezadu objala.

„Zase jsi pracoval pozdě do noci," povzdechla si Margaret a políbila jej na tvář. Christine s úsměvem pozorovala své rodiče, kteří nyní stáli v láskyplném objetí. Celé dětství jí provázela láska těch dvou, byli její jistotou a také vzorem. Hrozně moc toužila po takové lásce, ale doposud ji obcházela obloukem.

„Drahá, víš, že uzavíráme nové franšízy," povzdechl si a napil se z kávy. Položil šálek a otočil se tak, aby mohl svou ženu náležitě obejmout a políbit.

Christine se mezitím pomalu vytrácela z místnosti, ale vrazila do ní Amanda.

„Ježiši, kam čumíš? Jak tank, Chrisie!" vykřikla teatrálně a šla si nandat do misky svůj bílý jogurt.

„Promiň," protočila očima. „No jo, potřebuje být ještě vychrtlejší do šatů," pomyslela si Christine, když viděla sestřinu miniaturní porci. Neubránila se úšklebku, když měla plný nos Amandina sladkého parfému.

Máma si samozřejmě také všimla Amandiny skromné snídaně, a okamžitě to okomentovala.

„Amando, neštvi mě a najez se pořádně!" spustila na ni a Christine přestala poslouchat, protože se schylovalo k další hádce.

Christine si jen povzdechla, máma a Amanda se normálně hádaly, nejednalo se o nic zvláštního. Zarazila se, když se podívala na dalšího příchozího. „Dobré ráno, Felixi," usmála se na svého skoro švagra, který se na ni opět ani nepodíval, natož aby ji oplatil pozdrav. Brala to s klidem, byl to prostě blb, kterého ale milovala její sestra, tak ho musela akceptovat.

Od začátku jejich vztahu vůbec nechápala, jak se mohla Amanda dát dohromady zrovna s Felixem Garidioli, ale pak si uvědomila, kdo ten chlap vlastně je. Zaprvé, Felix byl nějak blízce spřízněn s monackou knížecí rodinou, což Christine přišlo na jednu stranu vtipné a na druhou odstrašující. Nedokázala si představit žít celý život v záři reflektorů, ale její starší sestra se od ní diametrálně lišila. Když se jednou dovolila vtipně poznamenat, že Felix pochází ze zdegenerovaného rodu, málem ji jedna přilétla.

Zadruhé byl zvláštním způsobem charismatický... I Christine si to připouštěla, ale vzhledem k tomu, že se s ní bavil jen jednou, zrovna když se pokusila okomentovat téma při rodinné večeři, setřel ji takovým způsobem, že všichni u stolu zůstali zticha. Christine zbytek večeře tiše proseděla a dlouho před ním utíkala, ale pak Amanda přišla s oznámením, že se budou brát.

Christine už nemohla jinak a postavit se mu čelem, chtěla s ním vycházet, zvlášť když bude rodina, ale on ji ignoroval, což brala pozitivně.

„Ježiši, ženská, seber si svoje saky paky a vypadni!" ozval se hlas jejího nejstaršího bratra a rozhlédla se po jídelně, jestli ho ještě někdo slyšel, ale všichni byli zaujati hádkou v jídelně.

Christine se šla podívat do haly, kde našla drobnou, hnědovlasou slečnu, oblečenou jen ve spodním prádle a v náručí držela oblečení a tašku. Po tvářích ji tekly slzy, ale nic neříkala. Nad ní se tyčil Michael a strkal ji ke dveřím.

„Já tě miluju," zašeptala ta dívka, ale on ji doslova surově chytl za paže a otevřel vstupní dveře.

„Nech mě na pokoji! Prostě mě nech být!" vykřikl na ni. „Mezi námi nikdy nic nebylo, jestli sis něco vyfantazírovala, tvoje blbost! A teď ven z mého domu!"

„Michaeli," oslovila ho nahlas Christine a rychle se k nim blížila. Její bratr býval prudší povahy, ale takového ho neznala. Ne, Michael nebyl násilník, jen trochu popudlivější.

„Nepleť se do toho, Christine," zastavil ji ledovým hlasem a dokonce ji odstrčil. Christine se ale nedala a s naštvaným výrazem se postavila mezi ně.

„Michaeli Alaricku Hundsbergeře, okamžitě na ni přestaň dorážet!" vyzvala ho stejným tónem, který použil před chvílí na ni. „Že se nestydíš, takhle tě máma vychovala?!"

Michael se zarazil a o krok ustoupil.

Christine se otočila na dívku, která se okamžitě začínala oblékat. „Jak se jmenuješ?" usmála se na ni, ale ona jen zakroutila hlavou. „Jsem nikdo," řekla tiše a spěšně na sebe natáhla kalhoty. „Shnij v pekle," sykla směrem k Michaelovi a bez ostychu mu plivla do obličeje.

„Noro," oslovil ji šokovaně, ale ona vyběhla ze dveří a nechala je tam oněměle stát.

„Michaele, co si té holčině provedl?" chtěla vědět Christine, když alespoň trochu vstřebala fakt, že nějaká dívka plivla na jejího bratra. To si žádná před ní nedovolila.

„Nestarej se," zavrčel a vyběhl po schodech nahoru nevšímajíc si volání své sestry. Christine se pomalu vydala nahoru za ním a neodradilo ji ani hlasité bouchnutí dveří od jeho pokoje.

„Otevři," zaťukala na dveře, ale po pár sekundách čekání prostě vzala za kliku, která svolně povolila.

„Vypadni, Christine, fakt na tebe nemám náladu!" zařval na ni její bratr a ona zůstává šokovaně stát ve dveřích. Michael běhá po svém velkém pokoji a vytahuje ze skříní věci, které hází do tašek.

„Co to děláš?" vydechla a přešla k němu. „Kam jdeš?"

„Už toho mám dost, fakt dost! Tohle si ta kráva může zkoušet na nějakého jiného blbce, na mě teda ne!" chrlil naštvaně a dál si házel věci do tašky. „Na pár dní zmizím pryč."

„Kam chceš jít?" opakovala.

„Nevím," odsekl, ale pak se zastavil a párkrát se zhluboka nadechl. „Strašně mě nasrala... Ale fakt hrozně," vydechl a už klidněji přešel k francouzskému oknu, které vede na balkón.

„Kdo to byl, Michaele?"

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!" odvětil hruběji než chtěl, ale pak se na ni klidněji otočil. „Jmenuje se Nora a potkal jsem ji v jednom baru před pár týdny. Od té doby jsme se stýkali... Ale teď je všemu konec. Ona zároveň spala s jiným a to já prostě nestrpím."

„Tomu rozumím," musela přiznat Christine a přiblížila se k němu. „Michaeli, chci jen, abys byl šťastný." Přesto že ví o Michaelově averzi k objímání, pevně kolem něj obtáčí své paže. „Mám tě moc ráda," zašeptá a překvapivě i on ji objímá.

„Já tebe taky, Chrisie," líbne ji do vlasů a pak odstupuje. „Půjdu to říct mámě a tátovi, ale neboj, budu volat. Já jen potřebuju... Vypnout, víš?" usmál se na ni a nechal ji stát v jeho pokoji.

***

Cedrick měl napilno, musel toho tolik udělat, ale hlavou se mu stále honila Christine. Dokonce se mu o ní i zdálo...

„Myslíš na ni, viď?" zeptal se ho tiše Will, který seděl vedle něj na lavičce v Central Park. Donutil ho, aby se na chvíli zastavil a nyní si vychutnávali kávu s koblihem.

„Jak to víš?" otočil se na něj a pozoroval svého bratra jak se sluní a usrkává kávu.

„Cítím z tebe, jak jsi nervózní, stále poposedáváš a občas i vzdychneš," smál se Will a Cedrick do něj štouchnul.

„Tak to není!" bránil se, ale pak si odevzdaně povzdechl. „Líbí se mi, hrozně moc se mi líbí."

„Já vím... Tak ji zavolej, ne?" povzbudil ho Will a ukousnul si kus koblihy.

„Nemám její číslo a vůbec... Není to tak jednoduché."

„Vymlouváš se. Pokud o ní stojíš, tak jí to dokaž," agitoval Will.

„Jsi hrozný... Já ale počkám, jsem trpělivý. Ale co ty víš? Třeba zavolá, má moje číslo." Cedrick nevěděl, jestli přesvědčuje Willa nebo sám sebe. Moc toužil ji opět vidět. Chtěl ji vykouzlit úsměv na tváři, být v její blízkosti.

Will se jen zasmál a nic neříkal.

„Co říkáš na New York?" změnil téma.

„Moc hlučný," zasmál se Will, ale pak se zamyslel. „Zajímavě voní. Třeba tady v parku je cítit trocha přírody, ale stále cítím ten zvláštní odér. Není to takové jako u nás doma. Představ si, normálně se mi stýská po meluzíně a vůni vlhka."

„Věřím ti to... New York je působivé místo na zemi, ale vím, že ty víc oceníš zvuků a vůně přírody."

„Cedricku, kdybys neviděl jako já," vydechl Will a zhluboka nabral vzduch. „Vnímal by si úplně jinak svět. Zkus na chvíli zavřít oči," požádal ho.

„Neblbni, tady ne, ukradl by mi někdo peněženku," zasmál se Cedrick. „Ale neboj, zkusíme to na nějakém bezpečnějším místě."

„To je pravda... Hele, vím že spěcháš do Sanders, tak mě tady nech chvíli sedět a hlavně se pro mě vrať," smál se Will a vzal do ruky svoji slepeckou hůl.

„To není moc moudré," odporoval mu, ale věděl, že přijde pozdě na schůzku.

„Co by mi někdo ukradl? Peníze máš ty, Fiona musela zůstat ve Skotsku a co by někdo dělal se slepeckou holí?"

Cedrick se smutně usmál, když se mu vybavila Fiona, šestiletá fenka labradora, která Willovi hodně ulehčovala život. Nemohli si ji vzít sebou a Willovi teď hodně chyběla.

„Tak jo, jak chceš. Za hodinu jsem tu, ano?" poplácal ho po rameni. „Nepoblouzni tu moc slečen, mám malý byt," vtipkoval a rozloučil se.

William v klidu seděl na lavičce a poslouchal dění kolem. Ze zvuků mohl rozeznat, že kolem něj prošla žena na vysokých podpatcích, slyšel prodavače květin, který nabízel své skvosty kolemjdoucím. Cítil pečené jablka... Bože, ty měl tak rád.

Usmál se a vzpomněl si na vánoční cukroví, které vždy pekla babička. Ta vůně a co teprve ta chuť.

Kousek od něj cvakl fotoaparát a on ztuhnul. Uvolnil se až po chvíli, když mu došlo, že nejspíš nefotili jeho – proč taky?

„Je tu volno?" ozval se tichý ženský hlas a on pocítil jemnou květinovou vůni, velmi podobnou té, kterou používala maminka.

„Samozřejmě," usmál se a nervózně si poposedl. Ve svém životě jednal jen s pár ženami a v přítomnosti těch neznámých se cítil nesvůj.

„Promiňte, že vás otravuji," sedla si vedle něj a utřela si slzy. „Mohla bych vás o něco poprosit?"

Will se zarazil. Slyšel pláč v jejím hlase. Byl velmi podobný hlasu jeho matky, když občas plakávala. „Vy jste plakala?" vyhrkl.

Žena nejprve mlčela. „Už ne," přiznala nakonec a osmělila se si k němu přiblížit. „Všimla jsem si vás už před chvílí, když jste tady seděl se svým kamarádem," odtušila.

„Bratrem," uvedl ji v obraz.

„Tak dobře, s bratrem. Vypadáte velice fotogenicky, jste takovým zvláštním způsobem zahleděný a já studuji na umělecké škole fotografii a potřebuji materiál k závěrečné práci. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste mi nemohl stát modelem," vyhrkla a oba zůstali tiše sedět.

„Ehm," odkašlal si Will. „Nejsem si jistý, že jsem pro vás tím pravým."

„Jste dokonalý... Víte, už mám polovinu své práce hotovou. Jmenuje se to: „Souboj dobra a zla". Vím, není to moc originální, ale zlo mám nafocené, teď bych potřebovala dobro."

„A já mám dělat to dobro?" zasmál se a zarazil se, když uslyšel, jak slečně zakručelo v břiše. Okamžitě natáhl ruku s nakousnutou koblihou. „Snad vám nebude vadit, že už jsem si kousnul, ale vezměte si, najezte se."

„Děkuji," usmála se a vzala si od něj koblihu.

„Není vůbec zač," usmál se.

„Jak se vůbec jmenujete?" zeptala se s plnou pusou.

„William Sanders, a vy?" natáhl směrem k ní svou pravou ruku a ona ji vřele přijala.

„Nora Warlow."