Ovládána mužem - 29. kapitola

Ještě ten den si Henry Cash sbalil své věci.

Nelitoval toho, že se nechal vyhodit Andrewem Hundsbergerem, vlastně si to už hodně dlouho přál. Pracovat pro něj bylo to nejhorší, co jej za celý život potkalo. Ten muž se stával jeho noční můrou a nyní konečně sebral odvahu upustit uzdu svojí slušnosti, a také sebezáchovy, a řekl mu, co si o něm myslí.

Hundsberger mu nic neřekl, zvedl telefon a oznámil personálnímu, že Cash byl vyhozen.

„Končíš, Cashi?" oslovil ho někdo a když se otočil, uviděl obličej člověka, kterého by nejraději neviděl.

„Co tu chceš, brácho?" odvětil a dál se věnoval balení věcí.

„Nastupuju za tebe," oznámil mu s klidem a vešel do jeho už nyní bývalé kanceláře a začal se rozhlížet. 

„Cože?" divil se Henry a dokonce přestal balit, aby se na něj mohl plně soustředit.

I když si byli vzhledově podobní, povahově byli naprosto rozdílní. Henry miloval spravedlnost, fair-play a čestnost. I když měl postgraduální titul z politologie, nikdy ho nikde nevytahoval. Adam oproti tomu školu zanechal už během střední se slovy, že život je nejlepším učitelem a zmizel kdoví kde.

Vrátil se před dvěma lety a z normálního kluka se stal arogantní chlápek, co nosí jen drahé obleky a jí v nejdražších restauracích. Henry nikdy nepochopil, kde na to bere peníze, jak si vydělává, co vůbec dělá?!

„Mám své kontakty a to víš, o toto místo je zájem a vzhledem k tomu, že ses sabotoval, mám šanci já," prohlásil Adam s arogantním úšklebkem na obličeji a přešel za jeho stůl, tedy už bývalý stůl a přejel prsty po jeho stole.

„Co tu chceš dělat?" neubránil se otázce.

„Co asi? Udělat z Hundsbergera prezidenta," odvětil s klidem, ale Henry svého bratra znal. Něco mu na jeho chování nesedělo. Adam nedělal nic pro nic za nic.

„To je nereálné. Ten chlap se prostě nemůže stát prezidentem," odporoval mu.

„Nech to na mě," usmál se na něj a měl se k odchodu. „Teď se jdu hlásit k váženému panu Hundsbergerovi."

Henry jen potřásl hlavou, dobalil své věci, na personálním si vyzvedl výstupní papíry, rozloučil se s pár lidmi a nadobro odešel z této zpropadené firmy.

Naposledy se zastavil před vstupem do budovy a musel se usmát.

„Brzy na tebe dojde, Hundsbergeře," pomyslel si a odešel si hledat jinou práci.

***

„Lauren, tak rád vás vidím!" uvítal ji doktor Lee, když vystoupila z auta před nemocnicí. Byla celá bolavá po několikahodinovém letu a nebyla ji zrovna nejlépe.

Motala se jí hlava, bolely ji záda a to nemluvila o tom, jak ji zvláštně píchalo v břiše. Skoro by panikařila, ale utěšovala se myšlenkou, že brzy bude u doktora Lee.

Možná za to mohl i stres. Bála se, aby ji někdo nepoznal, aby se jí něco nestalo... Bála se vesměs všeho. Když prolétali pásem, kde byly časté turbulence, málem se pozvracela. Další šok zažila na letišti, kde desítky fotografů na někoho čekali. Musela kvůli tomu procházet velmi obezřetně a pak nemohla nalézt odvoz, který ji sjednal Michael.

Ale teď už byla konečně tady.

„Zdravím" zašeptala se slabým úsměvem. Bolestivě ji píchlo v zádech a silně se chytla Ricardovy paže. „Uff," vydechla.

„Sestro, vozík!" vykřikl doktor Lee a podepřel ji, aby neupadla. Lauren zhluboka dýchala a držela se za své bříško.

„Nebojte se, Lauren, to bude jen únava, ale viděl jsem vaše výsledky a budeme muset vyvolat porod, ale půjdeme to nyní probrat, ano?" promlouval k ní mile Ricardo a podpíral ji do té doby, než sestra přistavila vozík, do kterého ji usadil.

„Děkuji, sestro," poděkoval a tlačil svoji pacientku směrem ke své ordinaci.

„Je vám trochu lépe?" otázal se ji.

„Ano," vydechla unaveně a opřela se o křeslo. „Doktore, řeknete mi už konečně, co mi je?"

„Lauren, to probereme v soukromí, ano?"

Jen pokývala hlavou na znamení souhlasu a dívala se na zem, aby ji nikdo neviděl do obličeje pro případ, že by ji někdo poznal. Nevěděla, kolik lidí už vidělo ty fotky, ani ona sama se k nim ještě nedostala, ale Sandra ji jen poslala zprávu, že je mise splněna.

Ricardo na malý moment zastavil u dvou sester a nechal ji tam čekat. Lauren byla unavená, bylo ji vesměs jedno, kde se teď nachází a začal na ni doléhat časový posun. Opřela si loket o opěradlo křesla a hlavu si podložila dlaní.

„Lauren? Jsi to ty?" oslovil ji jemný ženský zrak a pocítila dotyk na svém koleni.

Úlekem sebou škubla, až ji píchlo v zádech. Když zaostřila na osobu, která ji vyrušila, lekla se ještě jednou.

„Co tu děláš, Lauren?" vyzvídala Margaret a pohladila ji po tváři, ale pak zaostřila na její vypouklé bříško. „Ty jsi těhotná, proboha!" zhrozila se a zakryla si ústa. „Je to snad Andrewovo?"

Lauren na ni chvíli jen hleděla a nebyla schopna slova. Margaret vzala ticho jako souhlasnou odpověď.

„Proboha Lauren, já vůbec nic nechápu, vůbec nic!" Margaret se postavila a hleděla na ni z výšky.

„Paní Hundsbergerová," oslovil Margaret doktor Ricardo a tím upoutal pozornost na sebe. „Teď není nejvhodnější čas se ptát, opravdu není. Lauren se nenachází zrovna v nejlepším stavu a vy se také nesmíte rozčilovat, vždyť to víte!" upozorňoval ji a díky jeho slovům zjihla a opět se podívala na Lauren.

„Náš dům ti je vždy otevřen, pamatuj si to, ano? A nemysli si, že se mě jen tak zbavíš, tentokrát si tě najdu," řekla a podala ji malý kousek papíru, vizitku, na kterém byla natištěna adresa.

„Děkuji," zašeptala jen a lístek přetočila mezi prsty. Margaret se k ní sklonila a políbila ji na tvář a s tichým sbohem odešla.

„Očekávám, že mi zítra bude volat a bude se vyptávat," pokusil se odlehčit situaci Ricardo a rozjel se do své ordinace.

Když zavřel za nimi dveře, Lauren se bez jeho pomoci posunula do křesla. Doktor Lee se natáhl pro nějaké papíry a začal je pročítat.

„Jak se cítíte, Lauren?" překvapil ji touto otázkou.

„Už je to lepší, než před chvílí, ale bojím se toho, že Margaret ví o mém těhotenství," svěřila se mu.

„Margaret se nebojte, přeci víte, že je na vaši straně," uklidnil ji a dál si prohlížel papíry.

„Co se děje, Ricardo?" oslovila ho Lauren, která byla zvláštně neklidná. „Můžete mi už konečně říct, proč musím rodit předčasně? Všichni jste tajnůstkáři, ale mně to hrozně ubližuje a docházejí mi síly!" roznítila se, ale Ricardo na ni jen hleděl.

„Lauren, my vás nechceme stresovat. Vaše výsledky pouze ukazují, že vaše těhotenství neprobíhá standardně. Nechci vám říkat nic bližšího, i když vím, že na to máte právo, věřte mi. Jste tak křehká, zažila jste toho již spoustu, nechci vám zakalovat mysl ještě tímto. Když všechno proběhne jak má, budete v pořádku jak vy, tak vaše dítko."

Lee se posadil vedle ní a chytl ji za ruku.

„Musíte mi věřit, Lauren," zašeptal.

„Dobře."

***

V následujících hodinách byla Lauren připravena na zákrok, který mohl znamenat, že přijde o své dítě a nikdy předtím si neuvědomila, jak moc jí na tom tvorečkovi záleželo, až nyní. Dýchala by za něj.

Poprvé v životě se skutečně modlila. Modlila se za sebe, své dítě a hlavně za jeho zdraví. Když ji nasazovali masku, aby ji uvedli do umělého spánky, chytla ještě naposledy zápěstí sestry.

„Zavolejte mi doktora Lee," nařídila jí tiše a sestra naštěstí nic nenamítala.

„Ano, Lauren?" ozval se vedle ni Ricarda a chytl ji za ruku.

„Kdyby to nešlo podle představ, vždy na prvním místě zachraňte to dítě. Jedině to dítě. Kdyby se se mnou," zajíkla se, „cokoliv stalo, dítě předejte mému bratrovi, v žádném případě ho nedávejte mému manželovi," naléhala a prosebně se na něj zahleděla.

„Lauren, ale váš bratr již oficiálně nežije," připomenul ji tiše.

„V tom případě uveďte prosím, že zemřela nikoliv Lauren Hundsberger, ale Sandra Sanders," nakázala mu.

„Ví o tom Sandra, že toto chcete udělat?" zeptal se jí nejistě.

„Bude to muset akceptovat," řekla tiše a plně si uvědomovala, že všechny staví před hotovou věc.

„Dobrá, ale nepřipravujte se na to, Lauren, že mi tady umřete. Myslete na to, že ten malý drobeček ve vás by tu byl úplně sám. Možná jsem udělal chybu, že jsem vám nic neřekl, ale nebojte se, za pár hodin se vzbudíte a v inkubátoru bude spát váš drobeček. Ještě mi prozraďte, jak se bude jmenovat?" chtěl vědět.

„William," usmála se na něj.

„William a dál?"

„Samozřejmě, že Gleenworth. Je to pouze mé dítě. Jen mé."

„Dobře, Lauren," pohladil ji po tváři a sám ji přiložil masku.

Porod proběhl jistější metodou, císařský řezem, a i přes menší komplikace spojené se zákrokem, narodil se chlapec, William Gleenworth, který byl okamžitě uložen do inkubátoru.

Až další  dny ale rozhodnou o jeho osudu.

***

Sandře začal zvonit telefon. Zrovna vylezla ze sprchy, sušila si vlasy, ale všeho nechala, když zahlédla americké číslo.

„Noahu! To volá doktor Lee!" křikla na něj a on okamžitě přišel z terasy dovnitř.

„Prosím?" ozvala se.

„Taky Ricardo Lee, Sandro, chci vám jen oznámit, že Lauren právě porodila chlapečka, Williama, jak si přála jej pojmenovat, a nyní je uložen v inkubátoru."

„A co Lauren?" vyhrkla horlivě.

„Měla by se za chvíli probudit," uklidnil ji, ale slyšela v jeho hlasu cosi, jež ji znervóznilo.

„Je chlapeček v pořádku?" vydechla a mimoděk vyhledala Noahovu ruku, aby měla podporu.

„Je moc brzy na nějaké konečné závěry, ale mám obavu, že bude mít značné zrakové problémy," prohlásil kulantně.

Ticho. Nikdo nic neříkal.

„Určitě existuje možnost...," neztrácela naději a cítila, jak se kolem ni, jako dva hadi, obtáčejí Noahovy ruce.

„Samozřejmě, že existuje, proto nebudeme nyní nic říkat Lauren, musí se soustředit na své osvobození," řekl moudře a na chvíli se odmlčel. „Musí být nyní skutečně silná."

„Já vím, dnes vyšly ty fotky v tisku, tedy ty první. Tak jsem zvědavá, kdy mi bude volat Andrew," řekla jen a sáhla po svém expresním výtisku, kde byla na titulce, jak sedí na okraji bazénu v černých plavkách.

„Hlavně vytrvejte," podpořil ji Ricardo. „Budu muset končit, dám vám vědět ohledně zdravotního stavu obou dvou. Nemám číslo na Armanda, mohla bys mu to vyřídit?"

„Samozřejmě, díky za zprávy, dejte co nejdříve vědět," loučila se.

Když ukončila telefon, podívala se na Noaha, který ji stále objímal. I přes obvazy, stále byl tak krásný, že by málem zapomněla i na všechny problémy.

„Ještě se zlobíš?" zeptala se ho tiše a políbila ho na čelo, které bylo jedno z mála míst, které bylo bez úhony.

„To si piš, že se zlobím. Jsem pekelně naštvaný! Ještě dlouho ti nezapomenu, že ses nechala nafotit pro Playboy a to teprve uvidíš, co to udělá s Lauren, až zjistí, žes to udělala na její jméno..."

„Neboj, nemá se za co stydět, takové tělo jen tak někdo nemá," prohlásila sebestředně a začala se smát, když do ni neohrabaně šťouchnul, ale než se to mohlo v cokoliv zvrtnout, vykroutila se z jeho sevření a vstala.

„Jdu zavolat svému „bratrovi"," oznámila mu a u slova „bratr" ukázala ve vzduchu pomyslné uvozovky.