Ovládána mužem - 31. kapitola

„Do kterého?" zeptala se Lauren spíše zvědavě, než-li rozzlobeně.

„Do jednoho pánského časopisu," zašeptala.

„Cože?" Rozumněla moc dobře, ale chtěla donutit Sandru, aby se na malý okamžik cítila blbě.

Překvapilo ji, že místo toho, aby se na ni zlobila, cítila se pobavená.

„Víš, přišlo mi to jako dobrá recese, ale jestli jsem tě nějak rozčílila..."

„Ty jsi neskutečná," smála se a tím Sandru naprosto šokovala.

„Ty se... nezlobíš?" ptala se udiveně.

Lauren se rozesmála na celé kolo. „A víš že ani ne?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Nejsi nemocná?"

„Myslím, že ne. Hele, a vypadám na nich alespoň hezky?" zavtipkovala Lauren.

„Samozřejmě, kdy jsi nevypadala hezky?" odvětí uvolněněji.

„Ale prosím tě... Jak se jmenuje ten časopis? Abych se pokochala," chtěla vědět.

„Playboy."

„Počkej, jako to myslíš ten časopis s nahotinkama?" zalapala po dechu.

„No..." přisvědčila Sandra.

„Ach jo, ty jsi ďábel. Už chápu, proč je tak naštvaný... Vždyť ten musí mít teď hlavu jako pátrací balón," smála se od srdce Lauren při představě Andrewova obličeje, když viděl ty fotky. I když to nebyla ona, ale nikdo to nemohl vědět.

Lauren se zahleděla na své miminko, které jí dalo tolik chuti do života.

„Musím tohle všechno ukončit. Chci pro Williho připravit tu nejkrásnější budoucnost," vyznala se jí.

Sandra věděla, že Lauren ještě nikdo neřekl o pravděpodobné slepotě jejího miminka, ale ona nebyla schopna ji toto říct.

„Ano, musíme to dotáhnout do konce. Hele, vypadá to, že mi za chvíli letí letadlo. Nevím, jak tě budu moct v budoucnu kontaktovat. Mohu využívat Ricarda jako spojku mezi námi?"

„Já myslím, že ano. Letí s tebou Noah?" zajímala se.

„Ne, letí na natáčení do Brazílie, má měsíc zpoždění," odpověděla ji.

„Aha, dej mi pak nějak vědět, žes dorazila. Má tě někdo vyzvednout?"

„Nevím, snad nikdo... Jo, pošli mi ještě jednou zprávou adresu toho strašidelného hradu, kde žije ten náš Drákula," povzdechla si a tím, že označila Andrewa za „našeho Drákulu" žijícího ve strašidelném hradu, ji rozesmála.

„Takhle mu říkej a zbyde z tebe jen hromádka kostí. Sežere tě i s botama," zažertovala.

„No to si pošmákne!" povzdechla si Sandra. „Už fakt musím končit, brouku. Za pár hodin budu ve stejném městě jako ty! Až tohle všechno skončí, ožereme se do němoty!"

„Já ne, ty můžeš," smála se Lauren. „Přežij let."

„Ještě počkej, jak se má drobek?" zeptala se narychlo.

„Prý má velkou šanci."

„Nemohu se dočkat, až se poznáme v tváří v tvář!"

„Budeš ho milovat, je tak krásný!" povzdechla si.

„To věřím! No nic, běžím! Posílám pusinku drobkovi a tobě taky. Pá!"

„Pá, buď opatrná!"

Poté, co se rozloučily, linka ohluchla.

Lauren se rozhlídla po pokoji a zahleděla se na své spící dítě. Zaplavila ji taková vlna lásky. Přiblížila se k jejímu drobečkovi. Věděla, že by se ho neměla moc dotýkat, lékař jí to nepřímo zakázal, ale ona se odvážila, vydezinfikovala si ruce a jednu opatrně vložila do inkubátoru.

Jeho kůžička byla tak jemná a když se jeho tělíčko pod jejím dotekem pomalu pohnulo, zadržela dech. Položila mu dlaň na jeho malinkatý hrudník, kde statečně tlouklo jeho srdce.

„Miluji tě, zlatíčko moje," zašeptala.

***

Sandra vystoupila z letadla a strávila dobrou půlhodinu různými kontrolami. Všude byly fronty a ona je doslova nesnášela. Až neuvěřitelně rychle si zvykla na ten luxus prvních tříd, vybraných hotelů a nejlepších služeb. Teď měla chvíli čekat a byla kvůli tomu morousná.

Taky ji chyběl Noah. Měla toho troubu ráda.

Zaregistrovala blesk. Podívala e tím směrem a zamračila se na muže, který si ji vyfotil a hned jak si uvědomil, že si toho všimla, vzal do zaječích.

Zakroutila hlavou. „To zase budou titulky v novinách," pomyslela si a mimoděk protočila očima.

Po dalších několika minutách se dostala k poslední kontrole.

„Zdravím vás, madame," uvítal ji policista, ale nepodíval se na ni. Podstrčila mu pas, který si vyměnila s Lauren a klepala prsty o pult.

Policista si vzal její doklady a hned vystřelil hlavou nahoru.

„Paní Hundsbergerová! Vítám vás v New Yorku!" postavil se, ale jen na malý moment navázal oční kontakt, poté svůj zrak přesunul o něco níže. Sandra byla zvyklá na tyto pohledy, ale uvědomovala si, že se musí chovat trochu jako Lauren.

„Ehm, pane, oči mám o trochu výše. Dávejte si pozor, aby se o tomto nedozvěděl váš nadřízený."

Policista zrudnul a podíval se zpátky na její doklady, které ji hned podal.

„Vše v pořádku, madam, pozdravujte ode mě vašeho muže, hodlám jej volit," napřímil se hrdě a tentokrát ji hleděl do očí.

„Volte raději někoho schopnějšího," mrkla na něj, vzala pas a už chtěla odejít, když si policista ještě jednou odkašlal.

„Madam, mohla byste se mi podepsat?" zeptal se ji a podstrčil k ní nejnovější Playboy. Podívala se na něj, zhluboka se nadechla a i když věděla, že by toto dělat neměla, sáhla po nabízené černé fixe a přes svá odhalená ňadra se mu podepsala.

„Děkuji, madam," řekl nadšeně a naklonil se k ní. „Jste kočka."

Sandra se jen zasmála a poslala mu vzdušný polibek a odešla.

Čím dál více přilákávala pozornost. Nedělalo jí to problém, ale tentokrát na sebe nemohla moc upozorňovat. Teď hrála roli Lauren Hundsberger.

Vyšla z letištní haly a jala se hledat nějaký odvoz. V mobilu měla uloženou adresu, stačila si vybrat ještě nějaké dolary z přidělené kreditky a teď jen nabírala odvahu čelit tomu psychopatovi.

„Kdyby bylo tak lehké to vše ukončit," povzdechla si.

Kvůli několika hodinovému letu si musela ještě odskočit, protože nebyla schopná jít na toaletu v letadle. Žila v dětinské představě, že ji toaleta vcucne a ona vypadne z letadla. Touto povídačkou ji jako malou doslova krmil její otčím, který měl legraci z jejího strachu. I přesto, že nyní už by neměla takovým povídačkám věřit, nemohla se své fobie zbavit.

Veřejné záchody nebyly ideální, ale vykonala potřebu, opláchla se, trochu upravila a vyšla ven. V tom ji ale přišpendlily ke zdi dvě ruce.

„Sandro," vydechl muž u jejího ucha a jí naskočila po celém těle husina. Věděla, kdo to je, ale nechápala, jak ji dokázal po tolika letech najít.

„Ty jedna sprostá mrcho, tolik let ses mi skrývala, ale teď jsem tě našel. Nenapadlo by mě, že by sis změnila jméno a provdala se za toho blbce Hundsbergera, ale Bože, jsem tak rád, že tě mám zase ve své moci, promlouval k ní a v nestřeženém okamžiku ji začal násilně líbat.

Sandra se bránila, spílala, ale on ji v tom okamžiku doslova kousl do rtu, až cítila v ústech chuť železa.

Její nejhorší noční můry a vzpomínky vyplavaly na povrch, ale tentokrát se rozhodla zapřít a vší silou vystřelila kolenem vstříc jeho rozkroku.

„Ááá," vykřikl bolestí a sesunul se na ni, ale ona jej odstrčila, svůj kufr nechala kufrem a i přes vysoké podpatky se pokoušela běžet co nejdál od něj. V jednu chvíli málem zakopla, ale ustála to a chytla první taxík, který stál před letištěm.

„Jeďte, jeďte!" křičela, protože tušila, že její pronásledovatel nebude daleko.

„Ale kam?" startoval starší taxikář a nervózně se díval po své zákaznici. Snad se s ní nedostane do nějakého problémy. Jen jediným pohledem do zpětného zrcátka si byl jist, že se jedná o lepší skvadru, ale soudě podle krve rozmázlé na její tváři, byla v pěkném maléru.

„To je jedno, hlavně šlápněte na plyn," křičela na něj a ohlížela se za sebou.

Taxikář se tedy rozjel směrem k centru.

„Tak kam to teda bude, paninko?"

„Lenox Hill Hospital," zavelela, když si vyhledala nemocnici, jejíchž adresu ji Lauren zaslala.

„S radostí, madam."

***

„Lauren, procházím tu tvé výsledky a vypadá to dobře. Jíš podle jídelníčku?" vyptával se ji Ricardo, který si prohlížel její výsledky. Zrovna seděli v jeho kanceláři a Lauren si užívala svůj šálek zeleného čaje.

„Pokouším se," povzdechla si a usrkla si teplé tekutiny.

„Tak se pokoušej dál, děláš skvělé pokroky. Kdy má Sandra přiletět? Neměl by ji někdo vyzvednout?" zajímal se a posadil se za svůj stůl naproti ní.

„Už by tu měla být, ale neměla zájem o vyzvednutí, už jsem se jí ptala."

„Doufám, že to zvládne... Jak plánujete, že se vyměníte?"

„Michael...," začala Lauren, ale Ricardo ji skočil do řeči.

„Armando, nezapomínej," opravil ji.

„Já vím," protočila očima a Ricardo si nemohl nevšimnout, že tento zvyk pochytila od své dvojnice. „Armando ho má za pár týdnů pozvat k sobě na nějakou sešlost na ranč kdesi ve středu USA. Já nevím, má to být dům jeho tchána. Poté se vrátíme, já mám vystoupit na sjezdu republikánů a pokud půjde všechno podle plánu, večer toho dne už bude sedět ve vězení," usmála se na něj vítězoslavně.

„Tys ho skutečně někdy milovala?" zeptal se nenadále.

Lauren chvíli zaváhala, ale s povzdechnutím souhlasně zakývala. „Prostě jsem byla jen hloupá. Bohužel bylo mým osudem naletět někomu takovému jako je Andrew Hundsberger."

„Nebojíš se, že až s ním strávíš nějaký ten čas, opět mu propadneš?"

Lauren se z plna hrdla zasmála. „Ne, tentokrát se bude hrát podle mých pravidel."

Ricardo se na ni tázavě podíval.

„Ty si snad myslíš, že jsem za ten půl rok, co znám Sandru, nic nepochytila?" mrkla na něj.

„Neříkej mi, že ses tak změnila," žasnul Ricardo. Neměl ještě možnost se s ní takto bavit, ale pamatoval si tu zlomenou dívenku, kterou mu dovezli. Ta se diametrálně lišila od této silné ženy, která seděla vzpřímeně naproti němu.

„Nezměnila jsem se, jen jsem nalezla životní sílu. Mám zase pro koho žít," usmála se na něj a oči se jí rozzářily vzpomínkou na jejího syna.

Ricardo věděl, že by jí měl říct ohledně toho, že její syn nebude úplně zdravý, ale ještě neměl to srdce. Dítě bude ještě minimálně měsíc v inkubátoru a jeho slepotu nebude moci laickým pohledem rozpoznat.

„To moc ráda slyším," usmál se na ni a vzhlédl, když se ozvalo zaklepání. „Dále!" vyzval.

Ve dveřích se objevila mladá sestra.

„Doktore Lee, hledá vás tu nějaká žena, která se mi představila jako Lauren Hundsberger, ale...," nervózně střelila pohledem k sedící Lauren, která vyvalila oči na Ricarda.

„Okamžitě ji přiveďte," stoupnul si.

„To bude Sandra, snad se jí něco nestalo," strachovala se Lauren a také vstala.

„Lauren," vydechla Sandra, když vešla do místnosti a vystřelila rukama směrem k ní, aby ji objala.

„Sandro, co se ti stalo?" zajíkla se Lauren, když si všimla zaschlé krve na jejím obličeji.

Sandra se k ní ještě víc přitiskla, nevšímajíc si Ricarda. „Našel mě, zase mě našel, proč mě nenechá na pokoji?" šeptala k ní plačtivě a na konci propukla v pláč.

Lauren tam jen stála a držela ji ve svém náručí.

„Kdo tě ale našel?" chtěla vědět. „Pomohu ti, nikdo ti neublíží," slibovala ji.

„Před ním mi nepomůžeš, před ním ne," vzlykala.

„Nikdo není nepřemožitelný, jen mi řekni, o kom to mluvíš," vyzývala ji Lauren a hladila ji po vlasech a zádech.

„Adam Cash, jmenuje se Adam Cash."