Lucius - 1. kapitola

PŘED 8 LETY – pohled Ivy

Vztekem jsem bouchla se dveřmi od svého pokoje a rozčíleně jsem začala přecházet po pokoji. Hodiny etikety se stávaly čím dál více nesnesitelné. Nebylo to ani tak tím, že by mě nebavily všechny ty pravidla, bylo to lidmi, kteří tam chodili se mnou.

Moje rodina nebyla chudá, označila bych ji za movitou, ale oproti ostatním tam jsme byli nuzáci. Tak se ke mně i chovali. A nejen moji vrstevníci, i učitelé.

Zastavila jsem se před zrcadlem a položila jsem si ruce na své oplácané boky.

„Ach jo," povzdechla jsem si a zmáčkla jsem je. Už asi posté jsem si v duchu slíbila, že zhubnu, ale ještě se mi to nepovedlo... Často slýchávám nadávky na moji adresu, ale nikdy jsem si z toho nic nedělala.

Vyndala jsem ze skříně čisté oblečení a konečně jsem si sundala ty hloupé pouzdrové šaty. Při vytahování kalhot jsem zavadila pohledem o komínek oblečení, který patří Rosemary, mé nejlepší kamarádce, která tu často přespává.

V ten moment jsem si vzpomněla, jak za mnou přišla Georgia Rafferty po hodině etikety. Nikdy předtím na mě nikdy nepohlédla a najednou zamířila přímo ke mně.

„Znáš Rosemary Davis?" řekla jen, aniž by se představila. Asi počítala s tím, že ji tu všichni znají.

„Je to má kamarádka," neváhala jsem přiznat a podívala jsem se jí nebojácně do očí. Georgia byla pokaždé dokonalá v jejích šatech z nejvyhlášenějších módních domů světa, s dokonalým make-upem a perfektním účesem. Byla to taková ta hvězda školy, miláček všech a hlavní roztleskávačka. Ještě k tomu pocházela z rodiny Rafferty, díky kterým škola měla novou tělocvičnu a bazén. Byli to takoví mecenáši školy. Její máma byla předesedkyní rady rodičů a přátel školy a často jezdila s roztleskávačkami na soutěže.

„No tak to ji vyřiď, ať se drží daleko od mé rodiny, hlavně od Luciuse!" řekla jen a myslela si, že ji nechám jen tak odejít.

„Georgio, já nevím jak ty, ale já tu nevidím žádnou poštu. Nechápu, co bych měla vyřizovat nějaké vzkazy Rosie. Seber odvahu a řekni jí to do očí," postavila jsem se jí a na malý okamžik jsem se cítila trapně, když jsem stála proti dívce, která byla oproti mně tak štíhlá. Vešla by se do mě dvakrát...

Georgia se zastavila a lehce vyvalila oči, ale hned překvapení zamaskovala, vykročila zpátky a schválně zvýšila hlas, aby na sebe upoutala pozornost.

„Snažíš se mi snad rozkazovat, špekoune?" ušklíbla se a chtěla pokračovat, ale to jsem nevydržela a skočila jsem jí do řeči.

„Urážky nejsou potřeba, Georgio. Schazuješ jen sebe sama. Jen jsem ti doporučila, aby ses obrátila rovnou na Rosemary. Ale nedomnívám se, že bys měla zasahovat do jejího vztahu s tvým bratrem, ať je jakýkoliv," prohlásila jsem klidně a na jejím obličeji bylo vidět, jak ta dlouho udržovaná fasáda padá.

„Co si to dovoluješ?!" vykřikla a už se přibližovala s nataženou rukou, ale já na tohle neměla nervy, a normálně jsem se otočila a utekla z místnosti.

Vytočilo mě ale, že můj kabát byl pryč. Prostě jsem nikdy nepochopila tyhle pitomce, co si myslí, že dokážou tím, že půjdou a schovají či vyhodí mi nějaké věci. Neštvalo by mě to tak, kdyby nezačínala zima a teplota by se nepohybovala kolem nuly.

Tak jsem pochodovala domů jen v šatech a cestou jsem pěkně nadávala.

Hned jsem si zalezla do postele, abych se trochu zahřála. Moje tělo se začalo pomalu ohřívat a oči se mi samy zavíraly, když do místnosti vpálila Rose.

„Ivy! Potřebuju tvoji radu!" vykřikla a bez ptaní si sedla na postel. Vždycky byla spontánní a to také na ní měla ráda, tak se jen otočila směrem k ní.

„Představ si to! Dneska mě pozval Lucius na rande! Ten Lucius!" vypískla nadšeně Rosie a položila se na postel přes ní. Její dlouhé blond vlasy mě šimraly na krku. Vzala jsem jednu její loknu mezi prsty a hrála jsem s ní.

„Jsi si jistá, Rosie? Je to ten pravý pro tebe?" zeptala jsem se jen a když na mě pohlédly ty pomněnkové oči, věděla jsem, že je naprosto bezradně zamilována.

„Je to ten pravý! Je dokonalý! Vidělas ho někdy?"

„Jako by ne... Tenhle typ člověka je bohužel nepřehlédnutelný," povzdechla jsem si a touto poznámkou jsem si vysloužila káravý pohled.

„Vždyť ho vůbec neznáš! On je tak krásný! Myslela jsem si, že si mě nikdy nevšimne, ale nakonec jo! Hele, co myslíš? Mám se s ním vyspat rovnou nebo otálet?"

V tu chvíli jsem si myslela, že špatně slyším. Rychle jsem se posadila a prohrábla jsem si vlasy.

„Zbláznila ses, Rosie?! Ty s ním chceš spát?!"

„Jo, chci! Máš něco proti?!" oponovala mi bojovně a také se posadila.

„Přece nejsi tak nerozumná! Vůbec se neznáte a už bys s ním chtěla spát! A jsi tak mladá!" argumentovala jsem, ale Rosie byla rozhodnutá.

„To není pravda! Znám ho skvěle!"

„Neznáš ho! Kdy se na tebe poprvé podíval? Včera? Prostě si potřebuje s někým zapíchat, tak si vybral tebe! Nedělej to, Rosie. Radím ti..."

„Ne, ty mi jenom závidíš! Crassie měla pravdu! Chceš, abych skončila jako ty! Jako stará panna!" skočila mi do řeči a postavila se.

„Nezávidím ti! Jen tuším, jak to dopadne..." Její slova mě tolik zabolela.

„Ne, ty jsi jen zapšklá, že tě takhle tlustou nikdo nechce! Všichni se ti posmívají a mají pravdu, že ty si nikdy nikoho nemůžeš najít! A mně nepřeješ štěstí! Ty vlastně nejsi ani má kamarádka!" vykřikla a aniž bych mohla cokoliv říci, vypálila z mého pokoje a ještě ke všemu za sebou bouchla s dveřmi.

První slza mi začala téct po líci. Tohle jsem si fakt nezasloužila... Nikdy mi něco takového neřekla, nikdy.

Mamka mě volala k večeři, ale já nešla. I když mi ji Melinda, naše hospodyně, donesla, ani jsem se ji nedotkla.

Zbytek dne jsem strávila v posteli, ale nemohla jsem zavřít oči. Večer ke mně přišla máma, pohladila mě po vlasech, ale nic neříkala. Asi věděla, že se něco mezi nimi odehrálo.

„Mami, nemohla bych zítra zůstat doma?" zeptala jsem se jí tiše a mamka se na mě otočila ve dveřích.

„Víš, že bys neměla..."

„Mami, prosím," škemrala jsem. Potřebovala jsem být chvíli mimo to všechno.

„Dobře," souhlasila s povzdechem a s tichým přání dobré noci odešla.

Spala jsem neklidně, převalovala jsem se a ani další den nebyl jedním z nejrůžovějších. Tušila jsem, že se odehrálo něco, o čem bych nejraději nechtěla vědět. Dokonce jsem si donesla do pokoje telefon, kdyby náhodou volala Rosie, ale nikdo nevolal.

Pokoušela jsem se něco udělat do školy, ale byla jsem myšlenkově jinde.

Navečer se ale rozezvonil telefon. Přímo jsem k němu běžela.

„Rosie, jsi to ty?" vyhrkla jsem, ale na druhé straně se ozval jen hlasitý vzlykot.

„Ivy, Rosie... Rosie," koktala žena na druhé straně. Po hlasu jsem poznala Rosiinu matku, Amy.

„Paní Davisová, co se děje?" řekla jsem zaraženě a nemohla jsem si nevšimnout, jak mě vyskočila husí kůže.

„Určitě se něco stalo..." proběhlo mi hlavou a o to víc jsem stiskla telefonní sluchátko.

„Rosie zmizela," plakala mi do telefonu paní Davisová a já se jen stěží bránila panice.

***

SOUČASNOST – pohled Ivy (Jessie)

Seděla jsem v jednom baru v Londýně a posrkávala jsem whisky. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, ale poslední dobou se vše mění.

Opět jsem ho viděla, po tolika letech, a vůbec se nezměnil... Je pořád stejný.

Kvůli mé pomstě jsem utekla z USA a před půl rokem jsem se nastěhovala do Londýna. Těch šest měsíců jsem strávila sbíráním informací o něm, Luciusi Rafferty, a nemohla jsem se ubránit úsměvu při zjištění, kolik informací jsem o něm našla.

Asi nejšťavňatějším zjištěním bylo, že má nemanželské dítě, holčičku, kterou má překvapivě s Carrie, která ani nepočkala na pohřeb Rosie a skočila s ním do postele.

„Ehm... madam, tuto whisky vám posílá tamten pán," položil přede mě sklenku whisky a dlaní poukázal směrem za mě.

Když jsem se otočila, stál tam on. Lucius. Ztělesněný Lucifer, hledící na mě jako na další kořist. Tentokrát se ale ďábel stane lovnou zvěří.