Gigolo - 1. kapitola

Pohled Hellen

Jestli řekne ještě jednu takovou pí*ovinu, tak ho vlastnoručně propíchnu a vyvrhnu vidličkou.

„A chtěl bych být pilotem, nebo ještě líp, vývojářem her!" prohlašuje nadšeně ten vošoust přede mnou. Začínám si říkat, že tohle všechno byla chyba, mužské plémě je prostě neskutečně vylízané.

„Nádhera... Co je tvé nejoblíbenější jídlo?"

Na tuto otázku jsem sázela – když Betty přišla s tím šíleným nápadem udělat konkurz na nalezení perfektního imaginárního přítele, rozhodla jsem se sepsat seznam otázek, na které prostě musím znát odpověď.

Teď jsem seděla naproti vskutku pěknému kousku, který však absolutně nic nevěděl o liberalismu, propadl z chemie a jeho znalost španělštiny byla nulová. Pokud dobře počítám, byl už pátým nebo šestým v řádě absolutních propadáků.

Betty, když viděla můj seznam otázek, pronesla jen správnou domněnku, že „s tímhle přístupem chlapa nenajdu". No, já to vydržím i sama, ale teď bych někoho nutně potřebovala do té kuchařky.

„U mě vítězí čínská polívka nebo ty těstoviny z pytlíku,"odpověděl ten manekýn a sebevědomě si prohrábl svoje světle hnědé vlasy. Natáhl ke mně ruku, ale já už toho měla dost.

„Čínská polívka?!" vyhrkla jsem nevěřícně, „Betty! Pošli mi sem dalšího! Tohle je kulinářský barbar prošpikovaný emulgátory!" křikla jsem směrem ke dveřím. Stejně moc dobře znám Betty, je přišpendlená na dveřích a poslouchá.

A taky že jo. Betty hned otvírá dveře a věnuje tomu klukovi omluvný pohled – ale proč? Mně by se měla omlouvat!

„Ty jsi stejně divná... Ani za tu odměnu mi to nestojí," vstává ten kluk, jehož jméno si ani nepamatuji, líbá Betty na tvář a vychází ze dveří. Jak to dělá, že po ni chlapi takhle pálí?

Betty si odškrtává cosi v těch svých složkách a pak se zlostně zahledí na mě.

„Proč ne tenhle?! Byl hezký! Já bych si klidně dala říct!" namítá mi Betty, ale já jen protáčím očima.

„Hele, všichni víme, že máš nízké nároky... Prostě se nesmířím s chlapem, který žere čínský nudle a považuje to za kulinářský zážitek."

„Ale no ták! Ten první měl odstáté uši, druhý měl kozí bradku, třetí byl vystudovaný opravář kol, čtvrtý nevěděl, kdo byl Martin Luther, pátý neznal rozdíl mezi Višnou a Šivou a tenhle chudák rád jí čínské nudle... Už Ti někdo řekl, Hellen Meredith Mary McGail, že jsi nechutně náročná mrcha? Vždyť ty s tímhle přístupem jednou skončíš na severu Norska, v opuštěném srubu, přeplněném kočkama, které tě, až umřeš, sežerou!" teatrálně prohlásila Betty a zlostně do mě zabodla pohled.

Já jsem se ale jen smála. Znám ji moc dobře na to, abych ji brala vážně. Možná jsem trochu náročná, ale alespoň mám nějakou úroveň.

„Víš co? Přiveď dalšího," mávla jsem rukou a podívala jsem se na své otázky.

„Koho? Všechny jsi už dávno vyrazila!" opáčí Betty a sedá si na židli naproti ní. Klopí svůj zrak ke svému výstřihu, který začíná upravovat.

„Betty! Už zas?!" protáčím očima a sahám po svém mobilu, na kterém bezmyšlenkovitě klikám.

„Co teď?"

„To bych se měla ptát já tebe! Ty máš kontakty a máš mnoho kamarádů," odvětím a nemohu skrýt ten trpký podtón.

Betty byla vždycky středem pozornosti. Na sexy černovlásku se kdekdo otočil a nejen to, ona s tou pozorností uměla i náležitě zacházet. Nikdy jsem nechápala, jak to dělá, že stačil jeden pohled na chlapa a on ji už zobal z ruky.

Já jsem se na muže vždy dívala jako na kamarády, tedy do té doby, než mě začali přehlížet kvůli jiným dívkám. Prostě jim už bylo málo přátelství, chtěli víc. V tom okamžiku jsem začala vařit. Vybíjela jsem se u plotny. Jen jeden jediný muž se dotkl mého srdce, ale to celé byla jen platonická láska. Já doufala ve vztah, on jen využil našeho přátelství. Vrchol všeho bylo pozvání na jeho svatbu...

Musela jsem se zasmát nahlas při vzpomínce na tu ostudu, která vznikla na té svatbě kvůli mému dortu ve tvaru hřbitova, protože se Betty na mě podívala.

„Čemu se směješ?! Tohle vůbec není vtipné!"

„Já se nesměju tomuhle, jen jsem si na něco vzpomněla," ospravedlňuji se, ale Betty jen kroutí hlavou a špulí své plné rty.

„Že sis vzpomněla na tu svatbu Joshua?!" odhaduje Betty a propichuje mě vědoucíma očima.

„Ty umíš číst myšlenky nebo co?!"

„Ne, jen znám tenhle ďábelský pohled..."

Na tohle jsem si jen povzdechla a vstala jsem. Jak ji znám, za chvíli začne přednáška na téma: „Jak si najít chlapa – snadno a rychle" a na tohle už prostě nemám náladu. Slyšela jsem to už snad tisíckrát. Než jsem ale stačila prchnout, zavibroval mi mobil v ruce a rozezněla se úvodní melodie Boys Will Be Boys.

Volala mi Chloe.

„Tady Hell," zvedla jsem mobil a protočila jsem pohledem, když jsem uslyšela první otázku.

„Už máš chlapa?" ozvalo se.

„Ještě ty s tím otravuj! Sháním, ale je nedostatek!" skuhrám do telefonu a přitom si nervózně prohrabuji vlasy.

„Hell, jestli je to takový problém, tak já ti někoho seženu. Už je schválena koncepce, nemůžeme to změnit... Prosím tě, nezapomeň, že zítra musíš přijít na tu schůzku s ředitelem a na tu tiskovku. Přijeď na šestou ráno, abychom tě stačili připravit na focení."

Bože...

„Je to nutné? Víš, jak tohle nesnáším...," nasazuji ten nejvíce trpitelský tón.

„Je, protože ty nejsi schopná si udělat ani řasy. Vždycky si tu řasenku tak divně napatláš...," lamentuje Chloe.

„Nepřeháněj! Prostě to umím líp s vařečkou než s řasenkou...," vymlouvám se, ale mě to krášlení prostě nebaví.

„Nevymlouvej se, ty kecko! Kdybys aspoň uměla dobře lhát..."

„Nebudeme to protahovat... Zítra, v šestá ráno tu. Nezapomeň a hlavně zase nezaspi!" dává mi poslední instrukce Chloe a já se jen směji.

„No jo no... Pá, Chloe," loučím se.

„Pá, zlato," ozývá se a telefon ohluchne.

„Ach jo," ulevuji si a jdu k ledničce, ze které vytahuji mangový krém, který jsem před pár hodinami udělala. Lžičkou ochutnávám a mohu jen sebe sama v duchu chválit. Je přesně takový, jaký má být.

Hned se vedle mě objevuje Betty a krade mi moji lžičku. Hluboce ji boří do krému a uzurpuje si vrchovatou porci. Celou ji strká do pusy a já jen na ni vyvaleně hledím.

„Zase trénuješ?" nemohu si odpustit.

„No to víš! Čím větší, tím lepší...," prohlašuje nestoudně Betty i přesto, že má v puse ještě zbytek krému.

Když se natahuje s prázdnou lžičkou pro další krém, zastavuji ji.

„Brzdi trochu! Nebo mi všechno sežereš!"

„Prosím!" žebrá, ale není ji to nic platné. Zavírám krabičku a vracím ji zpátky do ledničky.

„Teď si nezatemňuj mozek jídlem a honem mi někoho sežeň!" pouštím na ni rádoby hrůzu.

„Nebuď na mě zlá! Nebo ti neřeknu, co mě napadlo!" vyhrožuje Betty a má okamžitě moji plnou pozornost.

„Co tě napadlo? Řekni mi to!" chytám ji za paži.

„Řeknu, ale za ten krém."

„Prosím tě, vem si ho a honem mi to řekni!"

Betty okamžitě otvírá ledničku a sahá po krému.

„No tak to vyklop!" nutím ji, ale ona mě nechává čekat. Opět si sedá na své oblíbené místo – kuchyňskou linku – hází nohu přes nohu a vkládá si do pusy lžičku krému. Když ji spolkne, podívá se na mě.

„Půjčím ti něco, respektive někoho. Nediv se ničemu, bude to něco stát, ale také najdeš konečně někoho perfektního," prohlašuje Betty a já ji absolutně nic nerozumím.

„Meleš páté přes deváté. Koho mi půjčíš?!" naléhám na ni.

„Maxe."