Ovládána mužem - 15. kapitola

„Tuto ne... No tuhle už vůbec ne! Proč na každé fotce vypadá tak hrozně!" zuří Andrew, když si prohlíží na IPadu fotografie určené na vánoční přání. Jedná se o sérii různých fotografií Lauren a Andrewa, se kterou zjevně není spokojen. Zuřivě přejíždí prstem po přístroji a střídavě se mračí na obrazovku a na Lauren.

Ta sedí u okna, zády k němu a cítí se naprosto prázdná. Je před Vánoci, v Maine už napadl sníh a celá zahrada kolem domu je pokryta bílým prašanem, ale Lauren necítí to předvánoční nadšení. Každý rok, i ten, co zemřeli její rodiče, si užívala tu atmosféru, ale tento rok ji necítila.

„Pane Hundsbergere, tato je velmi dobrá...," pokouší se zachránit situaci fotograf.

„Ne," odsekne jen a na chvíli se zahledí na otočenou Lauren.

„A co takhle zkusit tu pózu, kterou jsem navrhoval? Kdybyste se objímali, jako zamilovaný pár, vypadalo by to daleko lépe."

„Ne."

„A co takhle to zkusit venku před domem?"

„Ne."

„Jinak vás nasvítit?"

Na Andrewa toho už je dost.

„Chci toho moc, když po vás chci kvalitní fotku?!" zahřmí Andrew a IPad odhazuje na křeslo vedle sebe a naštvaně si promne čelo.

„Zkusím je nějak upravit..."

„Dělejte co chcete, ale tohle už budete řešit s mým managerem propagace, já už na to nemám nervy," uzavírá to celé Andrew a fotograf ani nečeká na jediné další slovo a rychle mizí.

V místnosti zavládne ticho.

„Abych tě seznámil s plánem, v pátek se bude konat vánoční slavnost, je to tradice v mé rodině. Po tobě chci, abys byla dokonalá hostitelka... Asi sis všimla, že se připravuje velký sál," navázal konzervaci Andrew, ale značně ho namíchlo, když se Lauren na něj ani neotočila, natož odpověděla.

„Vnímáš mě?" štěkl naštvaně, ale nešel k ní, pouze se předklonil a lokty opřel o svá kolena.

Lauren se zhluboka nadechla a otočila se k němu. Ve tváři měla vepsaný značný splín, její radost ze života už dávno vyprchala.

„Samozřejmě," vydechne a unaveně se opře křeslo.

Andrew jen zakroutí hlavou, ale pokračuje ve svém monologu: „Po vánoční slavnosti bude následovat ples mé strany. Potom odjíždím do Švýcarska..."

„A co já?"

„Ty si dělej, co chceš. Dům ti bude k dispozici, pokud chceš někam jet, dej mi zavčas vědět, ať o tom vím."

Lauren sebrala všechnu svoji kuřáž a podívala se na Andrewa: „A nemohu jet s tebou?"

Andrew propukl ve smích.

„A co bys tam prosím tě dělala?!" ptá se jí škodolibě.

„Nevím... Byla s tebou?" Lauren to moc zabolelo a když viděla, že po této odpovědi se smál ještě víc, měla toho už dost. Vstala a mrskla po něm polštář. Andrew ho chytil a smál se dál.

„Ty si opravdu myslíš, že bys mi tam k něčemu byla? Tak si to zrekapitulujeme, holčičko, ano?" promluvil k ní jedovatě Andrew a stoupl si před ní. Lauren neměla kudy odejít, leda že by přelezla sofa, ale o tom dlouze nepřemýšlela, protože Andrew promluvil.

„K čemu bys mi byla? Uvařila bys mi? Na to mám kuchařku! Uklidila bys mi? Na to mám uklízečku! Dělala bys mi společnost? Na to mám přátele!" promlouval k ní a když sklouzl k šepotu, Lauren zamrazilo.

„Šukala bys se mnou? Ty? Na to mám Patrice!"

V Lauren se úplně všechno sevřelo. Absolutně nenávidí tuhle mrchu a on ji všude tahá.

„Tak proč sis mě vůbec bral? Co sis nevzal Patrice?" vyštěkně rozzuřeně Lauren. Pociťuje obrovskou chuť jej zaškrtit.

Andrew na tuto otázku jednoduše neodpovídá, otáčí se a odchází z místnosti, ale Lauren ho předbíhá a staví se před dveře.

„Víš co? Dělej si co chceš, ale něco pro mě uděláš," pokouší se znít rozhodně.

„A co, holčičko?" táže se jí škodolibě.

Lauren ignoruje to hrozné oslovení a hluboce se mu zadívá do očí: „Zařiď mi, ať mohu vidět bratra na Vánoce."

Andrew se jen opět rozesměje, kroutí hlavou a bere za kliku dveří, i když před nimi stojí Lauren. Ta odskočí, když silou do ní vrazí dveře a zůstává tam úplně sama.

Lauren se odebírá zpátky do svého pokoje, myšlenkami bloudí někde v dáli, když proti ní vybíhá Antoine. Málem do ní vráží a když zjistí, že je to Lauren, rozlévá se mu umělý úsměv na tváři.

„Lauren, drahoušku, tebe hledám," pochlebuje, ale Lauren toho už má dost.

„Co chceš? Nepřetvařuj se a jednoduše mi řekni, co chceš." To s ní nikdo nemůže jednat narovinu?

Antoine se zaráží, ale pak ji bere za loket a vede zpátky do salónku, ve kterém před chvíli byla. Zavírá dveře a padá před ní na kolena.

„Potřebuji tvoje doporučení," říká jednoduše a spíná ruce v prosícím gestu.

„Tak přece něco chceš... Kam?" Nemůže popřít, že se jí líbí jak prosí.

„Do Vanity Fair, uvolnilo se jim místo hlavního konzultanta a je to mým snem už od dětství! Kim se za mě přimluvila, pomohla bys mi i ty." Antoine se přibližuje k Lauren, která od něj zase ustupuje.

„Víš co? Pod jednou podmínkou to udělám."

„Jakou?!" Antoinův obličej se rozzaří nadšením.

„Už mě nikdy nebudeš urážet."

„To je samozřejmost!" vyhrkává překotně Antoine a vstává. Vytahuje mobil a ťuká na něm číslo. Za chvíli se ozývá salónkem vyzvánění a Antoine ji podává telefon. Lauren si ho bere a po dvou dalších vytočeních se ozve hlas ženy.

„Margot Stewe, co si přejete?" Její hlas je autoritativní, chladný.

„Dobrý den, paní Stewe, tady Lauren... Hundsberger," představuje se.

„Oh, jste to vy, ta manželka Andrewa Hundsbergera, kandidáta na prezidenta?"

„Nejspíš ano," odpoví zkoupě, nelíbí se jí, žře ji všichni znají jen kvůli Andrewovi.

„Paní Hundsberger, copak si přejete?" Hlas dámy na druhé straně se okamžitě stává milejším.

„Slyšela jsem, že máte volné místo hlavního konzultanta...," nevěděla, jak začít. Nikdy pro nikoho nelobovala.

„Ano, máte snad o něj zájem? Nemyslela jsem si, že žena Andrewa Hundsbergera potřebuje pracovat, ale..."

„Nene, chtěla bych se přimluvit za mého přítele, Antoina, určitě jste o něm již slyšela," skáče jí do řeči.

„Ano, slyšela... Skutečně si myslíte, že je tak dobrý?"

„Radí mně samotné s výběrem šatů."

„Ach, když je to tak, řekněte mu, že ho čekám v pondělí. Ale pod jednou podmínkou."

Ovšem, všechno má háček.

„Jakou, paní Stewe?" ptá se Lauren a vrhá zděšený pohled na Antoina, který nervózně přechází po místnosti a když se na sebe podívají, začne šíleně gestikulovat.

„Necháte se nafotit pro náš magazín a uděláme s vámi zajímavé interview, co vy na to?"

Lauren se na malý okamžik oddechuje, ale když začne nevědomě kroutit hlavou, Antoine před ní začne šavlovat rukama a zničeho nic jí vytrhuje telefon z ruky.

„Drahá Margot, tady Antoine! Samozřejmě souhlasí, bližší podmínky domluvíme v pondělí. Jsem vám neskonale vděčný! Budete navýsost spokojená!" cukruje do telefonu. Lauren nesouhlasně kýve hlavou, ale čeká, dokud nedotelefonuje.

Když Antoine dotelefonuje, zuřivě ji objímá, div ji neumačká. Lauren je z toho doslova v šoku, nečekala takovou reakci.

„Co blbneš?" vyhrkává Lauren, ale když ji začne pusinkovat tváře, jen se směje.

„Jsi můj anděl! Jsem ti nadosmrti zavázán! Do smrti ti budu donášet drby a chodit s tebou nakupovat!" nadšeně poskakuje kolem ní.

„Ale no tak, Antoine, to nemusíš dělat. Jsem ráda, že jsem ti pomohla... Příště se ale nepřetvařuj, když budeš něco potřebovat, přijď rovnou za mnou."

Antoine přerušuje objetí a hluboce se ji dívá do očí.

„Jsi lepší, než jsem si myslel," řekne jen a teatrálně se jí uklání, „jdu, díky za pomoc, brnknu ti skrz to interview pro Vanity Fair."

„Jojo," odkýve mu to a jde ho vyprovodit.

V hale se střetává s hospodyní, která celá udýchaná za ní běží.

„Madam! Madam!" volá.

„Copak se stalo?"

„Někdo vám poslal květiny, madam!"

Lauren na ni překvapeně vykulí oči a jde k pikolíkovi, který je s úsměvem předává.

„Ještě podpis, paní," upozorní ji mile a Lauren rychle podepisuje a je jí předána kytice sněhově bílých lilií.

Prohlíží si je a hledá nějaký vzkaz, až nachází malý lístek. Vytahuje ho z květů a dívá se na to zlatavé písmo.

„Tik-tok, tik-tok, cítíš, jak ti dochází čas?"