Ovládán ženou - 3. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

Bylo jí zle, neměla chuť na jídlo, chtěla utéct.

Ale na něm nebylo nic poznat, zjevně si už na ni nepamatoval nebo si na ni nepamatoval.

"Vy musíte být Margie Wilson! Já jsem Christopher Hundsberger, k vašim službám," prohlásil s úsměvem Christopher, vzal si její ruku do dlaní a políbil ji. Podíval se jí pevně do očí.

"Neviděli jsme se už někde?"

Margaret se nezmohla na jediné slovo, jen na něj hleděla. Hleděla do těch očí, o kterých se jí tak často zdálo...

"Margie, stalo se něco? Vypadáte jako byste viděla ducha," smál se od ucha k uchu její ztělesněná noční můra.

"Nene, vůbec ne! A nikdy jsme se neviděli!" vysoukala se ze sebe přidušeným hlasem Margaret a doufala, že to neznělo až moc nápadně. To se jí nestávalo! Alespoň ne v posledních letech.

"Posadíte se nebo se chystáte utéct?" laškoval Christopher a mrkl na ni.

Takto na ni mrkl i v ten osudný večer... Nechtěla na to myslet, proto raději odhodlaně přešla k židli, kabelku si odložila na připravený taburet a chtěla si odsunout židli, ale nějaké ruce jí židli odsunuly - číšník celou dobu čekal na další požadavky.

Christopher už seděl naproti ní a upíjej ze sklenky červené víno. Přes hranu sklenice ji pozoroval, přišla si jako pod skenerem. Poté přesunul zrak na číšníka čekajícího na jeho rozkazy a jen na něj kývl.

Číšník v tu chvíli ji naléval do číše červené víno a po té zmizel pryč.

Nevěděla, co říct. Jak si dovolil za ní rozhodovat? Ale toto ještě rozdýchá, i když část její osobnosti se bouřila proti tomu, jak jednal za ní. Jak mohl vědět, že pije červené víno? Vždyť on o ní nic neví!

"Omlouvám se, v té eufórii z našeho poznání jsem se vás ani nestačil zeptat, co pijete. Já vím, je to ode mne neomalené, ale jsem opravdu rád, že vás mohu konečně poznat, Margie! Už delší dobu sleduji vaši práci a nemohu se dočkat spolupráce s vámi! Velmi na mě zapůsobila vaše minulá výstava španělských kubistů, kterou jste připravila. Pověste mi, v jakém duchu se ponese ta nová?" chrlil ze sebe Christopher.

Je pořád stejný, pomyslela si, takhle extrovertní byl vždycky. Neznala více komunikativního muže.

Moc dobře si pamatovala, jak seděla ve školní jídelně a slyšela ten jeho halasný pozdrav. Všichni ho ve škole milovali, až na ni. Ona ho... ani neví co ho. Ale teď bude muset na šest dní nahodit profesionální tvář...

Jak hned neodpovídala, doslova ji propichoval pohledem. Začal si pohrávat se sklenkou a netrpělivě ťukal do těla číše.

"Potkala jsem jednoho úžasného umělce, který je trochu extravagantní, excentrický, prostě moderní a rozhodla jsem se, samozřejmě s dovolením Richarda, mu uspořádat výstavu," promluvila Margaret a podívala se na vkusně prostřený stůl. Bezmyšlenkovitě sáhla po svém vínu a zhluboka se napila.

"To je úžasné, řekněte mi víc o sobě, když už spolu budeme pracovat."

Po tomto vyzvání se na něj konečně pořádně podívala. Proč někdo takový musí být tak... přitažlivý? To vůbec není fér! proběhlo ji hlavou. Ztratila řeč, po tolika letech opět nenacházela hlas.

Když si vybavila, jak vypadal poslední den školy, došlo jí, že je stejný a přece jiný. Vždycky míval vysokou a mohutnou postavu, vždyť byl kapitánem rugbystů, ale nyní byl ještě rozložitější, svaly byly vidět i přes dobře padnoucí oblek šedé barvy... A co se týče obličeje, ten zmužněl, ostře řezaný obličej, blond kštice a úsměv amerického boha udělal z Margaret želé.

Ne, nebudeš ze sebe dělat naivní pipinu! Postav se mu! Vzpomeň si na to ponížení!

"A co byste rád věděl, pane Hundsbergere?" odvětila břitce. Nemusí na něj dělat dojem, za týden se už neuvidí.

"Mmm, například co ráda pijete?"

Jako opravdu? To má být nějaký špatný vtip?

"Vodu, pane Hundsbergere, jedině vodu." Teď ses chovala jako pipina, proběhlo ji hlavou.

"Ale no tak, Margie, budeme spolu pracovat, zkuste být přístupnější. Ano, Richard mě upozorňoval, že si na mám na tu vaši břitkost dávat pozor, ale já věřím, že uvnitř vás se skrývá jemná duše, tak nechápu, čeho se u mě bojíte - já vás nekousnu."

Na tento proslov mu neměla co říct. Prostě nevěděla.

Najednou jí oslepil blesk, pak další. Někdo je fotil... Musela mít nasazený hrozný výraz, protože byla skutečně v absolutním šoku. Cítila, jak se odsunula židle naproti ní a uslyšela naštvaný hlas Christophera.

"Přestaňte, okamžitě přestaňte!" křičel na dva fotografy, kteří je fotili jako smyslu zbavení.

"Pane, je to vaše nová přítelkyně? Co na to říká vaše žena?" vyptávali se. Margaret se zmohla jen na nesouhlasné kývání hlavou, ale jasný odpor za ni zastal Christopher.

"Bez komentáře, bez komentáře - ostrahu!" křikl na číšníky, ale nebylo to třeba, dva velci hromotluci v oblecích již přistoupili k fotogtafům a vytáhli je silou z restaurace.

Margaret se znenadání udělalo blbě. Nikdy nic takového nezažila, nikdo ji nikdy nefotil, tedy jen na narozeniny jako malou holku. Ona sama se fotografování vyhýbala a tady se na ni vrhli dva fotografové z nějakého zřejmě bulvárního plátku.

Velmi neformálně se opřela o opěradlo židle a oči si přikryla rukou. Přišla si velmi trapně, i kdyby nemusela, vždyť nic neudělala. Ale připomnělo ji to, co se odehrálo na střední škole...

"Velmi se vám omlouvám, Margaret, je to politování hodná situace, velmi mě to mrzí," dolehl k ní Christopherům hlas.

Tak Christopher je ženatý... A proč mě to vůbec zajímá?

"Raději bych měla jít. Nechápu, co se děje mezi vámi a vaší ženou, ale není mi zrovna příjemné, že se zítra zřejmě ocitnu na titulní stránce newyorského bulvárního časopisu jako vaše milenka. To mi za to opravdu nestojí," vzchopila se Margaret a zavolala na číšníka.

"Nechoďte, prosím! Ještě jsme ani nejedli!" přemlouval ji Christopher. Vůbec si nevšímal toho, že lidé se na něj dívají se zájmem v očích.

"Myslím si, že toho bylo dost. To není vůbec proti vám, ale raději půjdu domů."

"Vy jste úplně vyplašená! Dovolte mi alespoň vás odvést domů."

"Ne, ne, nikam mě nevozte! Bydlím pár bloků odsud, nedělejte si starost," snažila se situaci zachránit Margaret.

"Tak vás alespoň doprovodím domů! Ne, neodmítejte to, já už se rozhodl," prohlásil razantně a začal se zvedat. Číšník, který čekal na pokyny, se na něj podíval.

"Robe, připošte mi to víno na účet a pozdravuj dozadu Sandru s tím, že se omlouvám. Moc jsem se těšil na její mořskou polévku, ale ty to chápeš. A vyřiď Renému, že se omlouvám za ten humbuk," řekl a dal Robovi stodolarovku...

To má být jako "dýško"? Dělá si srandu?

Potom se podíval na ni a pokynul ji rukou na znamení, aby šla jako první. Vůbec jí nebylo příjemné, že jde s ní, ale už se pokoušela mu to rozmlouvat, vše však bylo marné. U recepce již stála slečna a podávala ji kabát, ale předběhl ji Christopher a překvapivě ji baloňák podržel. Tento záblesk gentlemanství mu nebyl podobný, teda si ho alespoň nepamatovala ze střední.

Tiše mu poděkovala a pokoušela se do kabátu nasoukat. On ji opět velmi ochotně pomohl, rozloučil se s personálem a vešli do rušného města. Margaret se vydala na východ, nasadila rychlejší tempo a vyhýbala se ostatním chodcům. Doufala, že někde Christophera setřese, ale když zahnula vpravo, hned se jí objevil po boku.

"Margie, hrozně ženete! Zpomalte! Nejde tu tolik lidí, můžeme si ještě trochu povídat," vyzval ji a chytl ji za paži.

Margaret ztuhla na místě, neměla ráda, když se jí lidé bez varování dotýkali.

"Chápu, že se na mě zlobíte, chci se vám ještě jednou omluvit za to, co se událo v té restauraci." Konečně se na něj podívala. "Se ženou se rozvádím..."

Absolutně nechápala, proč ji toto oznámení vyvolalo úsměv na tváři... a bylo již pozdě na to, aby jej zamaskovala.

Předchozí kapitola                                                                                              Další kapitola