 |
| Vytvořeno úžasnou Magic |
Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.
"Margie, hrozně ženete! Zpomalte! Nejde tu tolik lidí, můžeme si ještě trochu popovídat," vyzval ji a chytl ji za paži.
Margaret ztuhla na místě, neměla ráda, když se jí lidé bez varování dotýkali.
"Chápu, že se na mě zlobíte, chci se vám ještě jednou omluvit za to, co se událo v té restauraci." Konečně se na něj podívala. "Se ženou se rozvádím..."
"Vy se mi smějete?" nechápavě na ni hleděl Christopher a Margaret nevěděla, co říct, opět. Nevěděla, jak z této svízelné situace vybruslit.
"Já se omlouvám, asociovalo mi to vzpomínku na něco zábavného a to mi vyvolalo úsměv na tváři. Rozvod je jinak velmi smutná zaležitost..." blábolila nesouvisle Margaret.
"Máte pravdu. Je lepší se smát nad rozvodem, než plakat. Já jsem tedy upřímně šťastný, že se rozvádím. Nebyl jsem v manželství moc šťastný."
Proč jí to říká?!! A proč jí to vyvolává hřejivý pocit u srdce?!
Opět se rozešli, ale tentokrát pomalejším krokem. Na ulici byl hluk, blikaly světla neonových cedulí, lidé chodili do nedalekých barů. Šli vedle sebe, nic neříkali...
Margaret se ho hrozně moc chtěla zeptat na spoustu věcí, ale její hrdost jí to zakazovala.
Margaret, no tak! Zeptej se ho! On se ptal taky na spoustu soukromých věcí! No tak, zeptej se ho, jestli má děti, kdo je jeho manželka. Neostýchej se... Přiznej si, že tě zajímá. Vždyť je to daleko větší fešák než býval na střední... a je galantní! promlouvalo k ní její horší já. Právě ta část její osobnosti, která ji přivedla do nějakého průšvihu.
Christopher asi vycítil, že se ho na něco chce zeptat, protože stále se pohledem vracel k ní.
"Proč se rozvádíte?" vylítlo z ní a hned po otázání se, začala litovat své otázky. Bylo to moc soukromé, ale ona to prostě chtěla vědět...
Né, Margaret, ať tě ani nenapadne k němu zase něco cítit!
"To je dlouhý příběh... Se svou ženou, Olívií, jsem se setkal na stření škole," vypravil ze sebe po chvíli, ale to Margaret přestala poslouchat.
On si vzal Olivií? To si snad dělá prd*l! Proč zrovna ji? Zrovna Olívii?
Margaret cítila tu starou bolest. Olivia byla krásná blondýnka, takový ten dokonalý typ, který byl na všech školách, má všude dveře otevřené a harém tvořený z nejhezších kluků v okolí a spoustu otroků z těch méně hezkých kluků.
Olívie byla harpyje, hnusná Medúza, která místo hadů měla na hlavě culík. Potom incidentu se jeden čas dala Margaret na woodoo a Olivia byla její oblíbená postavička na zapíchávání pletacích jehel. Olívia byla vždycky ta, co jí schválně, podle ní nedopatřením, zavřela ruce ve skřínce. Občas jí něčím polila šaty, nebo ji "nedopatřením" podkopla nohy. Až do konce střední byla Olivia Wilkinson její úhlavní nepřítelkyní, jejím strachem, její trýznitelkou.
"Haló, Margaret, posloucháte mě?" dolehlo k ní a ona párkrát zamrkala a zaostřila na jeho obličej. Opět stáli a brzdili provoz na ulici. Rychle se zpamatovala a vydala se rychlým tempem přes přechod. Skoro běžela, protože už v dálce viděla dům, ve kterém má byt.
Christopher ji ale chytil za ruku a tím ji zastavil.
"Prosím tě, kam letíš?"
"Odkdy si tykáme, pane Hundsbergere?" vyštěkla naštvaně Margaret. Už byla naštvaná. Byla unavená, chtěla zalést do svého bytu a brečet.
Budu si muset co nejrychleji najít jinou práci, nemůžu s ním pracovat, proběhlo jí hlavou.
"No tak, Margie, budeme spolu pracovat. Opakuji to dnes už po několikáté, že si můžeme být blízcí. Já vím, že jsme nezačali náš vztah zrovna nejlépe, ale já věřím, že za pár dní si budeme perfektně rozumět a práce nám půjde od ruky!"
Znovu se rozešla aniž by mu slovo řekla. Cítila, že jde vedle ní, nic neříká, jen ji doprovází.
Pocítila neskutečnou úlevu, když se ocitla u vstupních dveří domů a zahlédla rozvícenou lampičku v kanceláři Franka, hlídače domu.
"Nepozveš mě dál? Opravdu bych si rád s tebou v klidu popovídal."
"Proboha proč? Já nechápu, co máte za problém. Budeme spolu pár dní spolupracovat. Budeme se vídat v galerii, nic víc, nic míň. Kvůli vám se ocitnu na nějaké mrzkém plátku jako vaše milenka, což mi vůbec neimponuje! Lituji toho, že jsem s vámi vůbec někam šla a teď mě prosím vás nechte jí domů, mám všeho plné zuby!" vypěnila už Margaret, otevřela si dveře a bouchla s nimi před Christopherovým nosem.
Periferním zrakem ještě zahlédla nevěřícný výraz Christophera. Nechtěla, aby se jí vracela minulost!
Mávla na Franka a pelášila k výtahu. Měla co dělat, aby nezačala nahlas křičet vzteky. Výtah cinknul a ona vpadla do místnustky, div nezakopla. Naposledy zahlédla prostornou halu bytového komplexu a zmáčka tlačítko označené šestkou a výtah se rozjel.
Ucítila, jak ji teče slza po tváři. Vztekle ji setřela a zhluboka se nadechla. Nebude plakat, je to zbytečné.
Výtah se pomalu zastavil, cinkl a dveře se otevřely. Vešla do tiché místnosti, vyštrachala v kabelce klíče a rozechvělými prsty se pokoušela klíč strčit do klíčové dírky.
Jen co otevřela dveře, ucítila vůni své milované vanilky a zakopla. Obsah kabelky se rozletěl na všechny strany a ona už nedokázala udržet slzy.
Nejhorší bylo, že se slzami se dostavily i nenáviděné vzlyky. Už velmi dlouho takto neplakala. Seděla na zemi, dveře dokořán a slepě se pokoušela sesbírat těch pár cetek, co měla v kabelce, která nyní ležela u nedaleké komody. Natáhla se pro kabelku a sesbírané věci do ní hodila.
Stále plakala, ale vzlyky už začaly pomalu ustávat. Pomalu vstala a zavřela za sebou dveře a zkopla z noh boty na podložku. Přešla bosá přes malou halu a vešla od obývacího pokoje, který byl spojený s kuchyní, hodila kabát a kabelku na sněhově bílý gauč.
Znovu si utřela slzy a rozhlédla se po potemnělém bytě... Tohle vše si koupila za vlastní peníze, po rodině nic nechtěla, na vše se dřela. Bylo jí zle, cítila se sama, ale moc dobře věděla, co jí zlepší náladu.
Podívala se na hodinky, bylo před desátou hodinou, George ještě stihne. Vydala se do ložnice a cestou si začala rozepínat kostýmek, rozpustila si vlasy a prohrábla si je. Když vešla do ložnice, rovnou otevřela skříň, která stála vpravo, vzala si ramínko, pověsila na něj kostýmek a podívala se do zrcadla.
Přestala myslet na Christophera a na všechny její starosti. Stála tam jen ve spodním prádle a povýšeně se usmála. Konečně se opět cítila sebevědomá... Sklonila se a sáhla dozadu do skříně, tam, kde schovávala věci, které uklízečka nikdy nemohla najít a vyndala si věci, které potřebovala...
Převlékla se do černého spodního prádla, přešla k toaletnímu stolku a zčesala si vlasy do culíku... Nasadila si podvazkový pás, poté si natáhla černé punčochy s krajkou navrchu a připnula je pomocí skřipců k pásu a nasadila si boty. Trochu se prošla a zapnula na počítači tlačítko pro zapnutí...
Šla ještě do kuchyně, kde v mrazáku našla led a z pytlíku si vzala jednu kostku. Krásně ji chladila, ale v její rozehřáté ruce se začala rychle rozpouštět. Přejela si ledem po ňadrech a pozorovala díky měsíčnímu světlu, jak jí naskakuje husí kůže a ňadra se jí zpevňují.
Zamířila zpět do ložnice, kde se posadila opět u toaletního stolku, otevřela postranní přihrádku a vyndala z ní kontaktní čočky. Rozsvítila lampičku u zrcadla, sundala si brýle a nacvičenými pohyby si nasadila kontaktní čočky. Párkrát pomrkala a sáhla po řasence.
Když byla kompletně nalíčená, rty měla rudé jako ty nejkrvavější růže, nasadila si škrabošku a sáhla po věci, bez které se v ten okamžik neobešla...
Stoupla si před počítač, párkrát klikla a chvíli počkala.
"Má paní?" ozvalo se tichým pokojen a v tom projel tichem ozvučující zvuk biče.
"Na kolena!" zavelela Margaret a její otrok udělal, co ona poručila.
***
Christopher nechápal, co udělal. Richard ho varoval, aby nebyl moc překvapený Margaretiným chováním, že umí být výstřední, občas až zvláštní, ale po setkání s ní by ji v nejmenším označil za zvláštní osůbku.
Něco na ní mu říkalo, že se již setkali... ale kde? Prostě mu byla strašně povědomá. Ty oči...
Zastavil se uprostřed hustě zalidněné ulice a několikrát zamrkal...
Panebože! Vždyť to je TA Margaret! problesklo mu hlavou a pocítil stejnou vinu jako před lety.
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji vám za vyjádření názoru! Je pro mě velmi cenný, Viktoria