Ovládán ženou - 2. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

"Prodal jsem galerii," řekl potichu Richard a čekal na Margaretinu reakci.

Ta se nezmohla na nic, jen na něj hleděla. Richard to bral jako svolení pokračovat.

"Prodal jsem ji jednomu mladému investorovi. Vlastní již několik galerií, je častým mesenášem mnoha umělců. Bude se ti moc líbit, jmenuje se Christopher Hundsberger..." přerušil svoji řeč, když viděl, jak Margaret zbledla.

Christopher Hundsberger? Ne, ne, ne...

"Promiň, ale co??" vysoukala ze sebe Margaret.

"Já vím, že je to pro tebe šok, ale nemusíš se bát o místo! Dohodl jsem se s Christopherem na velmi výhodné kupní smlouvě a jako první bod je zachování všech zaměstnanců na svých postech. Nemusíš se ničeho bát," snažil se ji uklidnit Richard.

Margaret nebyla schopna slova, jen na něj zírala. Jak jí to mohl udělat?

"No tak, Margie, řekni něco! Přijdu si hrozně," prosil Richard a hodil po ní "štěněčí" pohled.

"Ne, Richarde, ty se nemáš za co omlouvat. Není to moje galerie, nerozhoduji tady. Otevřu výstavu a odejdu," řekla rozhodným tónem a podívala se mu do očí.

"To přeci neuděláš, Margie! Tato galerie bez tebe nic neznamená!" přemlouval ji Richard, ale Margaret razantně zakývala hlavou.

"Nic mi nenamluvíš, Richarde. To tato galerie bez tebe nebude nic znamenat. Jak odejdeš ty, odcházím i já."

"Ale já už o tobě mluvil s Chrisem a chce si tě tu nechat!"

To Margaret zarazilo. Pokud je to TEN Christopher, kterého znala ona ze střední, pamatoval by si jí. Vždyť si z ní více než tři roky dělal legraci.

"Vy jste o mně mluvili?"

"Ano, jsme stejného názoru, že pro tuto galerii jsi nepostradatelná. Vše dokážeš perfektně zorganizovat, miluješ svoji práci! Dej Chrisovi šanci, Margaret. Znám tvůj postoj k mužům, ale prosím, v zájmu galerie, zkus to s Chrisem! Když jsme spolu naposledy mluvili, hrozně moc tě chtěl poznat, již delší čas pozoruje tvoji práci, ale ještě neměl šanci tě poznat."

Margaret nevěděla, co čekat. Tušila, že až ji pozná, vzpomene si na střední školu a začne pro ni opět peklo. Bude si muset hledat jinou práci.

"Dobře, Richarde, jak si jen přeješ," rezignovala, ale jen na oko.

"Margie, ty víš, že tě zbožňuju, ale teď tě přímo miluju!" rozvášnil se Richard.

"Nepřeháněj to, Richarde," řekla přísně, ale on moc dobře věděl, že ji jeho slova potěšila.

"Výborně," podíval se na hodinky, "stíháme perfektně, budeš se moci ještě převléknout."

"Co stíháme perfektně? Jak se převléknout" Začínala mít špatné tušení, že Richard udělal ještě něco jiného.

"Já jsem se ti nezmínil, že jdete s Chrisem na večeři? Abyste se lépe poznali," řekl tím nejsladším hlasem, který uměl, a tvářil se naprosto nevinně.

"Já s ním nikam nechci jít," odporovala, "mám spoustu práce, musím sehnat cateringovou firmu, Esmé Raymond vyhořela kuchyň, mám toho hrozně moc..." vymlouvala se Margaret.

"Výmluvy, jenom samé výmluvy. To zvládne udělat někdo jiný, ty půjdeš se teď domů převléct, upravit, no prostě to co obvykle dělají ženy před večeří a v sedm večer máte zarezervovaný stůl u Crafta."

"Richarde, že ty si zase hraješ na dohazovače? Ty si opravdu myslíš, že si něco začnu s tím novým majitelem?" Teď byla Margaret skutečně nabroušená. Richard už několikrát zkusil jí někoho "dohodit" a pokaždé to skončilo úprkem - většinou toho muže. Margaret si myslela, že když se už několik měsíců nesnažil ji někoho dhodit, že ho to už přestalo bavit.

"Jsi občas paranoidní, víš to? Je to rozkaz, švihej domů."

"Ne, nejdříve to tady dodělám a pak tam půjdu." Nyní se chovala jako malé nevychované dítě.

"Ty chceš jít ke Craftovi v tomhle?"

Zásah do černého, pomyslela si Margaret.

"Ty máš něco proti mému oděvu?"

"Vůbec ne," opět si hrál na svatého. Znenadání se začal zvedat k odchodu.

"Já budu muset jít, Margie. Musím dobalit, uvidíme se ještě zítra a prosím - buď na Chrise milá."

"Řekni mi, kdy jsem na někoho nebyla milá?"

"Toto budu považovat pouze za řečnickou otázku. Hlavně do té restaurave přijď včas, Christopher nerad čeká," poučoval ji Richard.

Margaret se na něj ošklivě zakabonila, ale raději již nic neříkala.

"Je mi moc líto, že odcházíš, ale zároveň jsem šťastná, že ty budeš šťastný."

Richard se ve dveřích otočil, zadíval se na ni a mile se usmál.

"Přijeď někdy za mnou, velmi často budu v Londýně, tak se stav, rád tě uvidím, a Emma s Willem určitě taky."

"To je samozřejmost - kdy zítra odlétáš?"

"O půl druhé odpoledne z Kennedyho letiště."

"Přijdu se s tebou rozloučit."

"To teda musíš," řekl s úsměvem Richard, mrknul na ni a v tichosti odešel.

Margaret měla chuť jít hledat lopatu, aby se mohla zakopat.

Ale Margaret, ty už jsi opravdu paranoidní! Uvědomuješ si, kolik chodí po světě Christopherů Hundsbergerů? Určitě stovky, nebo možná tisíce, a ty tu šílíš v domnění, že uvidíš znovu toho hajzla! Třeba to vůbec nebude on a ty ho tu už škatulkuješ, aniž bys ho poznala. Styď se!

Podívala se na svůj oděv. Opravdu je tak hrozný? pomyslela si v duchu.

"Ne, není a ty se už konečně dej do práce!" promluvila nahlas sama k sobě. Nadechla se a podívala se na mobil, který blikal kvůli příchozím zprávám na Yahoo. Bude muset Georgovi dnes zadat nějaký úkol...

***

Stála před luxusní restaurací ve středu New Yorku. Byla to jedna z nejfrekventovanějších ulic ve městě. Nepřevlékla se, sotva to sem z Brooklynu stihla. Stačila se jen rychle navonět a teď přemýšlela, jestli nemá utéct. Takové setkání s novým šéfem obvykle neprobíhalo v jedné z nejdražších restaurací ve městě. Nehledě na to, že ona bude jako pěst na oko v tomto oblečení, to měl Richard pravdu, a také po návštěvě tohoto podniku bude její konto silně krvácet. Neměla na rozhazování, zvlášť teď, když si bude muset hledat práci.

Myslela to vážně, když řekla, že odejde. Ať je ten "zázračný" Chris jakýkoliv, ona chce odejít. Když odejde Richard, nic jí tu nedrží, sebere se a odjede do Florencie, tam se jí moc líbilo... Nebo zkusí mnohými opěvovanou Anglii. 

Dodala si odvahu, prokličkovala davem, až se dostala k velkým točivým dveřím. Znenadání ucítila omamnou vůni jídla, začaly se jí sbíhat sliny, přestala litovat toho, že sem šla. Možná po večeři nebude ani litovat toho, kolik utratila.

Vešla do velmi vkusně zařízené restaurace, hrála zde tichá hudba a přivítal ji milá recepční.

"Vítám vás, madam. Máte rezervaci?" zeptala se mile.

Oslovení madam ji trochu rozhodilo, obvykle ho slýchala v jiném podtextu.

"Je tu pan Hundsberger? Mám tu s ním schůzku."

Recepční se zadívala do počítače. "Ano, je tu, čeká právě na vás, slečno Wilson. Philipe!" řekla slečna a mávla na jednoho z číšníků.

Margaret se raději nepozastavovala nad tím, jak ví, že je slečna Wilson.

"Madam, mohu si vzít váš kabát?" zeptal se jí muž ve středním věku, nejspíš Philip.

"Ano, děkuji," a s těmito slovy mu podala svůj baloňák. Poté přišel jiný číšník a poprosil jí, aby jej následovala. Pokoušela se nevšímat si lidí, kteří na ní přezíravě hleděli. Nezajímali ji. Kráčela ke stolu, u kterého seděl statný muž a ona začínala cítit zvláštní mravenčení v podbříšku a srdce jí začalo zběsile bít.

Když došli ke stolu, muž vstal a otočil se směrem k Margaret a ona v tom okamžiku hleděla do JEHO očí, do těch očí, které ji kdysi nechaly přivázanou ve spodním prádle ve školní tělocvičně. Ty oči, které ji lhaly a pak se jí vysmívaly.

Bylo jí zle, neměla chuť na jídlo, chtěla utéct.

Ale na něm nebylo nic poznat, zjevně si na ni nepamatoval.

"Vy musíte být Margie Wilson! Já jsem Christopher Hundsberger, k vašim službám," prohlásil s úsměvem Christopher, vzal si její ruku do dlaní a políbil ji. Podíval se jí pevně do očí.

"Neviděli jsme se už někde?"

Margaret se nezmohla na jediné slovo, jen na něj hleděla. Hleděla do těch očí, o kterých se jí tak často zdálo...

Předchozí kapitola                                                                                            Další kapitola