 |
| Vytvořeno úžasnou Magic |
Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.
"No to je snad špatný vtip, ne?" rozčílila se Margaret, když se ráno v trafice našla na třech titulních stranách bulvárních časopisů. Lomcoval s ní neskutečný vztek, který se stupňoval každým titulkem, který přečetla. Naštvaně vytáhla všechny časopisy, na kterých byla, a šla je zaplatit.
Muž v trafice bez sebemenšího zájmu jí časopisy prodal a ona celá nahněvaná kráčela k blízkému metru. Musela mít nasazený hrůzný výraz, protože několik lidí se za ní otočilo, což jí donutilo lehce zvolnit krok.
Margaret ale v sobě nemohla udržet ten vztek, co s ní lomcoval. Stále viděla před očima titulky typu: "Nová Hundsbergerova milenka! Co na to jeho žena?" nebo "Dal se Hříšný Chris na pokání s "jeptiškou"?" Štvalo jí, že ji spojují s ním! Velmi lpěla na své dobré pověsti, od té události na střední jí dalo moc práce si dobré renomé znovu vybudovat. I když nic neudělala, moc dobře věděla, že jak se jednou dobrá pověst ztratí, je téměř nemožné ji získat nazpět. A nyní své renomé opět ztratila, a ještě ke všemu, se stejným mužem!
Christopher Hundsberger byl její zhouba, byl kyselinou, která ji zevnitř sžírala a nejraději by ho rozmáčkla jako švába!
Rozhněvaně to mašírovala k vchodu do metra, když v tom pocítila tlak na nohu a cítila, jak se zem přibližuje k jejímu obličeji. Rozplácla se na chodníku, těsně před schody do metra. Časopisy jí někam odlétly, pocítila bolest v koleni a na malý okamžik nic neviděla a neslyšela.
Hluk velkoměsta utichl a jediné, co Margaret slyšela, byl tlukot jejího srdce. Někam jí spadly brýle, viděla jen rozmazané šmouhy a přišla si hrozně bezmocná, ale nechtěla propadat panice, proto tyto pocity zahnala a rozhodla se nějak zvednout.
"Děláš si srandu? Děláš si srandu? Zase jsi zakopla, Margaret? Ty jsi taková kráva!" nadávala sama sobě a ani jí nedošlo, že to vyřkla nahlas. Nevšimla si ani, že z davu vykročil starší muž v obleku.
Margaret upadla do rozpaků, cítila se trapně za tu scénu, co způsobila. Líce jí zaplavila krev, ale dál se pokoušela vstát. Šmátrala kolem sebe, jestli někde nenajde svoje brýle, které tolik potřebovala, ale místo nich našla něčí teplou dlaň, která silně uchopila tu její a pomáhala ji na nohy.
"Nestalo se vám nic, slečno?" ozval se vedle ní nízko položený hlas. Pokoušela se pohledem najít toho dobrodince, co jí pomáhá, ale bez brýlí na něj nemohla zaostřit.
"Prosím vás, nevidíte někde moje brýle?" vydala ze sebe křehotavým hlasem. Tohle se jí ještě v životě nestalo.
"Moment, slečno, hned je vám nasadím," řekl cizinec a za chvíli ucítila, jak jí nasazuje brýle a Margaret v tom okamžiku konečně uviděla, ale po chvíli ji pocit eufórie ze znovu nabytého zraku přešel.
"Oh ne, jsou rozbité!" vykvikla Margaret a oči jí zakalily slzy. Absolutně nechápala, co se to s ní děje. Už dlouho neměla citové výlevy, její city, a i hormony, byly absolutně stabilní! A ještě se snad rozbrečí před tímto pánem, který ji pomáhal na nohy.
"Ukažte, slečno, pomohu vám vstát."
Podívala se na muže, který ji právě držel - velmi vysoký, ve vkusném a zjevně drahém obleku, s milou tváří a lehce prokvetlými stráněmi. Usmíval se na ni milýma očima, která byla plná pochopení. Chytnul ji za lokty a jako by nic nevážila ji zvednul. Ještě se sklonil a sebral rozletěné časopisy. Margaret křečovitě svírala kabelku a pak si od muže vzala časopisy a narvala je do kabelky, div je neroztrhala. Chtěla udělat, krok, ale pak se jí opět podlomila noha. Muž ji okamžitě chytil, aby znovu neupadla, a ona následně zjistila důvod své ztráty rovnováhy - zlomil se jí podpatek na botě.
"To snad už není možné, opravdu to nemůže být pravda!" rozčílila se a snažila si sundat botu.
"Slečno, víte co? Nesundávejte si tu botu, támhle na mě čeká šofér a odveze vás kamkoliv potřebujete! Prosím, slečno, pojďte!" požádal ji, ale stejně ji nekompromisně vláčel k autu, které zjevně brzdilo provoz na jedné z nejfrekventovanějších silnic v New Yorku.
Poskakovala jsem za mužem, který se k ní tak mile zachoval a ona ještě nebyla schopná mu poděkovat. Každý krok sváděla boj se svojí zničenou botou, ale ten gentleman, když viděl, jak poskakuje, se prostě otočil, vzal ji s "dovolením" do náručí a kráčel s ní v náručí k vozidlu.
Šokem zalapala po dechu, nevěděla, co si má myslet.
"Pane, prosím vás, jsem moc těžká! Natáhnete si záda!" kroutila sebou Margaret, už tak udělala větší povyk, než chtěla, ale teď se kvůli nim zastavila celá ulice.
"Považujete mě za takového starce, že snad nedokážu donést dámu v nesnázích do bezpečí?" zavtipkoval.
Než se zmohla na odpověď, už ji pomalu za šoférovy asistence posazoval do automobilu a pak za ní zabouchnul. Jednalo se o nějaké luxusní auto, když přejela rukou po sedadle, ucítila kůži. Po autě vonělo santalové dřevo... Vlastně stejná esence, jaká byla cítit z jejího zachránce.
Tiše se otevřely dveře na opačné straně auta a její neznámý zachránce ladně zaplul na sedadlo vedle ní.
"Moc bych vám chtěla za všechno poděkovat! Doslova jste mě zachránil,ani mě neznáte!" spustila Margaret, ale muž ji umlčel mávnutím rukou. Více na něj zaostřila a on se na ni velmi mile usmál. Ona nemohla odolat a úsměv mu oplatil. Vzal její ruku do dlaní a na hřeb ruky ji jemně políbil.
"To byla maličkost - správný muž by měl tako dámám pomáhat denně. Kam jste spěchala, slečno? Tedy doufám, že jste slečna - pokud ne, budu zklamán!" začínal být velmi milý.
"Do práce, pane...?"
"Říkejte mi Andy, Andrew, jakkoliv se vám líbí - a vaše jméno je?"
"Margaret," řekla a poté se rozesmála. Andrew na ni nechápavě hleděl, ale nic neříkal, čekal, až se uklidní.
"Omlouvám se, že se směji, ale vaše jméno ve mě evokuovalo vzpomínku na mého psa, který se shodou náhod jmenoval také Andy," řekla a znovu se rozesmála na celé kolo. Andrew se k ní přidal a jeho smích byl velmi nakažlivý. Smáli se několik dalších minut a Margaret problesklo hlavou, že takto skvěle se už dlouho neměla.
"Tak, drahá Margaret, kam vás mohu zavést?" optal se mě, když už salva smíchu trochu ustanula.
"Znáte Malou galerii?"
"Samozřejmě, v pátek jdu na otevření nové výstavy - vy tam pracujete?"
Zbytek cesty k Malé galerii utekl jako voda. Smáli se, probrali spoustu témat a Margaret se s ním cítila jako se starým přítelem. Dokonce jí i nabídl, že jí zaveze k obchodu s obuvi a k optikovi, aby si mohla koupit vše potřebné, ale Margaret to odmítla - vše měla v kanceláři.
Dlouho nezažila takovou pohodu jako v tom okamžiku a ani se jí nechtělo vystupovat z vozidla, když se konečně zastavilo auto před domem, které bylo už tolik let jejím úkrytem.
Andrew trval, že Margaret pomůže s věcmi. Pomohl ji z auta, podpíral ji, když klopýtala k budově. Byl natolik pozorný, že se s ní domluvil, že ji večer vyzvedne z práce, aby nemusela jezdit metrem.
Margaret nikdy nezažila tolik pozornosti od muže. Nikdo ji od kojeneckého věku nedržel v náručí, až on, a ještě ji nesl s takovou lehkostí. V jeho pažích se cítila tak bezpečně.
Už stáli u velkých dveří a Margaret si od Andrewa brala svoje věci.
"Moc děkuji za velmi milou společnost a těším se na večer - snad neodmítnete pozvání na večeři!" s úsměvem na rtech jí políbil hřbet ruky.
"Bude mi potešením, jsem nadšená..."
"Dobrá, vyzvedne vás tu Josh, můj šofér, v sedm - souhlasíte?"
"Všemi deseti," zavtipkovala Margaret a usmála se na něj... Chtěla ho obejmout, když v tom se ozval hlas.
"Ahoj strýčku Andy, jak se máš? Co tu děláš?"
Byl to Christianův hlas a v ní se v tom okamžiku krve nedořezalo.
Bože, né, snad práve nekývla na rande s kongresmenem Andrewem Hundsbergerem, ke všemu ještě strýcem toho hajzla?
Zalapala nahlas a jak nedávala pozor, z kabelky jí vypadly časopisy - titulní stranou nahoru.
Předchozí kapitola Další kapitola
Muž v trafice bez sebemenšího zájmu jí časopisy prodal a ona celá nahněvaná kráčela k blízkému metru. Musela mít nasazený hrůzný výraz, protože několik lidí se za ní otočilo, což jí donutilo lehce zvolnit krok.
Margaret ale v sobě nemohla udržet ten vztek, co s ní lomcoval. Stále viděla před očima titulky typu: "Nová Hundsbergerova milenka! Co na to jeho žena?" nebo "Dal se Hříšný Chris na pokání s "jeptiškou"?" Štvalo jí, že ji spojují s ním! Velmi lpěla na své dobré pověsti, od té události na střední jí dalo moc práce si dobré renomé znovu vybudovat. I když nic neudělala, moc dobře věděla, že jak se jednou dobrá pověst ztratí, je téměř nemožné ji získat nazpět. A nyní své renomé opět ztratila, a ještě ke všemu, se stejným mužem!
Christopher Hundsberger byl její zhouba, byl kyselinou, která ji zevnitř sžírala a nejraději by ho rozmáčkla jako švába!
Rozhněvaně to mašírovala k vchodu do metra, když v tom pocítila tlak na nohu a cítila, jak se zem přibližuje k jejímu obličeji. Rozplácla se na chodníku, těsně před schody do metra. Časopisy jí někam odlétly, pocítila bolest v koleni a na malý okamžik nic neviděla a neslyšela.
Hluk velkoměsta utichl a jediné, co Margaret slyšela, byl tlukot jejího srdce. Někam jí spadly brýle, viděla jen rozmazané šmouhy a přišla si hrozně bezmocná, ale nechtěla propadat panice, proto tyto pocity zahnala a rozhodla se nějak zvednout.
"Děláš si srandu? Děláš si srandu? Zase jsi zakopla, Margaret? Ty jsi taková kráva!" nadávala sama sobě a ani jí nedošlo, že to vyřkla nahlas. Nevšimla si ani, že z davu vykročil starší muž v obleku.
Margaret upadla do rozpaků, cítila se trapně za tu scénu, co způsobila. Líce jí zaplavila krev, ale dál se pokoušela vstát. Šmátrala kolem sebe, jestli někde nenajde svoje brýle, které tolik potřebovala, ale místo nich našla něčí teplou dlaň, která silně uchopila tu její a pomáhala ji na nohy.
"Nestalo se vám nic, slečno?" ozval se vedle ní nízko položený hlas. Pokoušela se pohledem najít toho dobrodince, co jí pomáhá, ale bez brýlí na něj nemohla zaostřit.
"Prosím vás, nevidíte někde moje brýle?" vydala ze sebe křehotavým hlasem. Tohle se jí ještě v životě nestalo.
"Moment, slečno, hned je vám nasadím," řekl cizinec a za chvíli ucítila, jak jí nasazuje brýle a Margaret v tom okamžiku konečně uviděla, ale po chvíli ji pocit eufórie ze znovu nabytého zraku přešel.
"Oh ne, jsou rozbité!" vykvikla Margaret a oči jí zakalily slzy. Absolutně nechápala, co se to s ní děje. Už dlouho neměla citové výlevy, její city, a i hormony, byly absolutně stabilní! A ještě se snad rozbrečí před tímto pánem, který ji pomáhal na nohy.
"Ukažte, slečno, pomohu vám vstát."
Podívala se na muže, který ji právě držel - velmi vysoký, ve vkusném a zjevně drahém obleku, s milou tváří a lehce prokvetlými stráněmi. Usmíval se na ni milýma očima, která byla plná pochopení. Chytnul ji za lokty a jako by nic nevážila ji zvednul. Ještě se sklonil a sebral rozletěné časopisy. Margaret křečovitě svírala kabelku a pak si od muže vzala časopisy a narvala je do kabelky, div je neroztrhala. Chtěla udělat, krok, ale pak se jí opět podlomila noha. Muž ji okamžitě chytil, aby znovu neupadla, a ona následně zjistila důvod své ztráty rovnováhy - zlomil se jí podpatek na botě.
"To snad už není možné, opravdu to nemůže být pravda!" rozčílila se a snažila si sundat botu.
"Slečno, víte co? Nesundávejte si tu botu, támhle na mě čeká šofér a odveze vás kamkoliv potřebujete! Prosím, slečno, pojďte!" požádal ji, ale stejně ji nekompromisně vláčel k autu, které zjevně brzdilo provoz na jedné z nejfrekventovanějších silnic v New Yorku.
Poskakovala jsem za mužem, který se k ní tak mile zachoval a ona ještě nebyla schopná mu poděkovat. Každý krok sváděla boj se svojí zničenou botou, ale ten gentleman, když viděl, jak poskakuje, se prostě otočil, vzal ji s "dovolením" do náručí a kráčel s ní v náručí k vozidlu.
Šokem zalapala po dechu, nevěděla, co si má myslet.
"Pane, prosím vás, jsem moc těžká! Natáhnete si záda!" kroutila sebou Margaret, už tak udělala větší povyk, než chtěla, ale teď se kvůli nim zastavila celá ulice.
"Považujete mě za takového starce, že snad nedokážu donést dámu v nesnázích do bezpečí?" zavtipkoval.
Než se zmohla na odpověď, už ji pomalu za šoférovy asistence posazoval do automobilu a pak za ní zabouchnul. Jednalo se o nějaké luxusní auto, když přejela rukou po sedadle, ucítila kůži. Po autě vonělo santalové dřevo... Vlastně stejná esence, jaká byla cítit z jejího zachránce.
Tiše se otevřely dveře na opačné straně auta a její neznámý zachránce ladně zaplul na sedadlo vedle ní.
"Moc bych vám chtěla za všechno poděkovat! Doslova jste mě zachránil,ani mě neznáte!" spustila Margaret, ale muž ji umlčel mávnutím rukou. Více na něj zaostřila a on se na ni velmi mile usmál. Ona nemohla odolat a úsměv mu oplatil. Vzal její ruku do dlaní a na hřeb ruky ji jemně políbil.
"To byla maličkost - správný muž by měl tako dámám pomáhat denně. Kam jste spěchala, slečno? Tedy doufám, že jste slečna - pokud ne, budu zklamán!" začínal být velmi milý.
"Do práce, pane...?"
"Říkejte mi Andy, Andrew, jakkoliv se vám líbí - a vaše jméno je?"
"Margaret," řekla a poté se rozesmála. Andrew na ni nechápavě hleděl, ale nic neříkal, čekal, až se uklidní.
"Omlouvám se, že se směji, ale vaše jméno ve mě evokuovalo vzpomínku na mého psa, který se shodou náhod jmenoval také Andy," řekla a znovu se rozesmála na celé kolo. Andrew se k ní přidal a jeho smích byl velmi nakažlivý. Smáli se několik dalších minut a Margaret problesklo hlavou, že takto skvěle se už dlouho neměla.
"Tak, drahá Margaret, kam vás mohu zavést?" optal se mě, když už salva smíchu trochu ustanula.
"Znáte Malou galerii?"
"Samozřejmě, v pátek jdu na otevření nové výstavy - vy tam pracujete?"
Zbytek cesty k Malé galerii utekl jako voda. Smáli se, probrali spoustu témat a Margaret se s ním cítila jako se starým přítelem. Dokonce jí i nabídl, že jí zaveze k obchodu s obuvi a k optikovi, aby si mohla koupit vše potřebné, ale Margaret to odmítla - vše měla v kanceláři.
Dlouho nezažila takovou pohodu jako v tom okamžiku a ani se jí nechtělo vystupovat z vozidla, když se konečně zastavilo auto před domem, které bylo už tolik let jejím úkrytem.
Andrew trval, že Margaret pomůže s věcmi. Pomohl ji z auta, podpíral ji, když klopýtala k budově. Byl natolik pozorný, že se s ní domluvil, že ji večer vyzvedne z práce, aby nemusela jezdit metrem.
Margaret nikdy nezažila tolik pozornosti od muže. Nikdo ji od kojeneckého věku nedržel v náručí, až on, a ještě ji nesl s takovou lehkostí. V jeho pažích se cítila tak bezpečně.
Už stáli u velkých dveří a Margaret si od Andrewa brala svoje věci.
"Moc děkuji za velmi milou společnost a těším se na večer - snad neodmítnete pozvání na večeři!" s úsměvem na rtech jí políbil hřbet ruky.
"Bude mi potešením, jsem nadšená..."
"Dobrá, vyzvedne vás tu Josh, můj šofér, v sedm - souhlasíte?"
"Všemi deseti," zavtipkovala Margaret a usmála se na něj... Chtěla ho obejmout, když v tom se ozval hlas.
"Ahoj strýčku Andy, jak se máš? Co tu děláš?"
Byl to Christianův hlas a v ní se v tom okamžiku krve nedořezalo.
Bože, né, snad práve nekývla na rande s kongresmenem Andrewem Hundsbergerem, ke všemu ještě strýcem toho hajzla?
Zalapala nahlas a jak nedávala pozor, z kabelky jí vypadly časopisy - titulní stranou nahoru.
Předchozí kapitola Další kapitola
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji vám za vyjádření názoru! Je pro mě velmi cenný, Viktoria