Ovládána mužem - 22. kapitola

Lauren na něj zůstala hledět s údivem vepsaným v její bledé tváři. Pak ale udělala něco, co Andrew nečekal. Propadla záchvatu smíchu. Ne však takovému radostnému, který kdysi měl možnost slyšet, ale takovému zvláštnímu, umělému.

Ke všemu ještě tiše zatleskala.

„Bravo, Andrew, bravo... Tak toto bych od tebe nečekala. Výhrůžky, jakýkoliv fyzický a psychický nátlak bych pochopila, ale že budeš hrát na city? Že si budeš myslet, že ti skočím na to, že ti na mě alespoň trochu záleží? Asi jsi už hodně zoufalý, co?" zasmála se a s hlubokým výdechem si položila hlavu na polštář a podívala se někam do zdi.

„Lauren... Já tě potřebuji," vydechl znovu Andrew a pomalu k ní přešel.

„Nepřibližuj se ke mně," vyzvala ho tiše a on se zarazil v pohybu. Nikdy ji neviděl takto odevzdanou. Doslova jakoby kapitulovala. Bolestivý pocit viny jej zasáhl jako dobře mířený šíp, ale rychle se vzpamatoval ze svého chvilkového zaváhání a opět rozehrál svoji hru. Musí ji přeci přimět spolupracovat.

„Vše se teď změní, lásko, vše," tiše k ní promlouval. Vždy to na ni zabíralo, ale tentokrát se na něj otočila s hněvem vepsaným ve tváři.

„Kde bereš tu drzost mě oslovovat „lásko"?! Nikdy, opakuji nikdy, si to už víc nedovol!"

„Ale já to myslím vážně," zkoušel naposledy Andrew, ale ona sáhla po dálkovém ovládači a zuřivě ho začala mačkat.

„Co to děláš?!"

Lauren mlčela a dál zuřivě mačkala tlačítko. Andrew to nevydržel a surově jí ho vyrval z ruky. Ta jenom sykla bolestí, protože ji zmáčkl místo, kde měla stále napojenou kapačku.

Do místnosti okamžitě vpadla sestra, která zrychleně dýchala kvůli tomu, jak běžela za Lauren. Byla překvapena, když se střetla s pohledem ledově modrých očí.

„Potřebujete něco, paní Hundsberger?"

„Ano!" „Ne!" vyhrkli zároveň Lauren a Andrew.

„Můžete prosím pana Hundsbergera vyvést z místnosti? Odchází!" řekla Lauren překvapivě pevným hlasem.

„Nikam neodcházím, a vy," obrátil se na sestru, „vypadněte." Vztek se v něm začínal jen vařit. Jemu jde o všechno!

Sestra okamžitě vyběhla z místnosti a Lauren byla ponechána sama se svým mužem.

„Co po mně chceš?" vydechla tiše.

„Rozhodla ses to konečně řešit s klidem?" odvětil pichlavě a přitáhl si křeslo blíže k posteli a pohodlně se usadil. Nevěděl, co má od ní čekat, takovou ji neznal, ale tušil, že ji nakonec přiměje spolupracovat.

„Co po mně chceš?" opakovala tentokrát výhružným tónem.

„Tvoji spolupráci."

„Proč?"

„Dobře, nebudeme už hrát ty hloupé hry. Nepotřebuješ znát detaily, ale chci, abys už skutečně zaujala pozici mé ženy, reprezentovala mě a prostě kompletně mi pomohla zlepšit obrázek budoucího prezidenta USA. Budeš se usmívat, doprovázet mě a hlavně mě podporovat."

Lauren na něj zůstala hledět s otevřenou pusou. Šok a celková nevěřícnost byla vepsána v její tváři, ale v hlavě se jí rodil plán. Rozhodla se poslechnout svůj instinkt a bojovat za svůj život a především svého dítěte. I když tento člověk bez skrupulí je jeho nebo její otec, ale nedovolí, aby se podílel na výchově. Zachrání své dítě.

„Za co?" řekla tiše.

Andrew poposedl v křesle a lokty se opřel o stehna.

„Jak to myslíš?"

„Něco za něco. Co z toho budu mít já?" naléhala Lauren a v duchu si dodávala více a více odvahy.

Tato otázka ho naprosto vykolejila, ale pokusil se sebevědomě odpovědět: „Moji přítomnost? Moji prestiž? Moje jméno? Plus spousta dalších možností... Tato dohoda by vypadala úplně jinak, kdybys od začátku spolupracovala. Do smrti bude zabezpečena, ale musíš dělat, co budu chtít."

„Haha, a ty si myslíš, že já se s tímhle spokojím? Chci víc, Andrew, chci víc!"

V ten okamžik si uvědomil, že už není s Lauren tak jednoduché pořízení.

„Co chceš?" kapituloval.

„Nikdy jsem nebyla v Evropě..." nadhodila a důkladně studovala jeho tvář.

Zarazil ho její až moc jednoduchý požadavek, nebyl nadšen, ale několikadenní pobyt je ochoten zaplatit.

„Pokud chceš na pár dní do Paříže nebo do jiného evropského města, mohu to okamžitě zařídit," začal, ale Lauren zvedla ukazováček, aby jej zastavila.

„Chci na šest měsíců," řekla sebevědomě, i když uvnitř byla malá dušička. Stačilo by, aby začal na ni křičet a věděla, že by se naprosto rozsypala, ale tentokrát nesmí, nebojuje jen za sebe.

„Šest měsíců?! Zbláznila ses?!" roznítil se a postavil se.

Lauren mlčela a nebyla schopná se na něj ani podívat, ale zatnula ruce v pěst a s hlubokým nádechem, aniž by se na něj dívala, vychrlila: „Rozmysli si to... Chci se podívat po světě, vyčistit hlavu a myslím si, že si to zasloužím!"

Andrew mlčel, ale intenzivně ji sledoval. Neměl rád, když se mu nedívala do očí.

„Fajn," řekl nakonec a Lauren konečně vydechla. Ani nevěděla, že zadržovala dech.

„Počítej s tím, že budeš celou dobu podporovat moji kampaň. Moje asistentka zařídí, aby tě fotili na různých místech, občas s někým setkáš, povinně se zúčastníš nějaké charitativní akce – na takové kraviny lidi hledí. Poskytneš pár rozhovorů, ale vše bude předem odsouhlaseno mnou a pokaždé budu vědět kde jsi a s kým!" vyřkl své podmínky a Lauren najednou došlo, že přešla z bláta do louže.

„Ale..."

„Žádné odporování, nehodlám o tom diskutovat! Měla bys být tu a podporovat mě..." Byl neústupný. „Kdy tě vůbec pustí z této nemocnice?"

„Nevím," odvětila tiše. Všechna odvaha vymizela stejně rychle, jako přišla.

„Zeptám se a hned nechám zařídit vše ohledně tvé cesty, ale před tím se ještě musíme ukázat veřejnosti. Objevilo se pár ošklivých drbů, které by mě mohly poškodit."

„Ne, chci odjet hned. Chci mít klid," řekla jen a položila se ruce tam, kde měla pod přikrývkou břicho ukrývající ten zázrak života.

„Lauren," oslovil ji jménem, ale nakonec také kapituloval. „Dobře."

Pomalu mířil ke dveřím, ale zůstal u nich stát, zády k Lauren. Uchopil kliku, ale nepokusil si ji stisknout. Jen tam stál, nic neříkal, ale nakonec bez rozloučení odešel z místnosti. V jeho hlavě se toho odehrálo tolik, že nebyl schopný si utřídit myšlenky. Rychle mířil k zadnímu vchodu a vyháněl z hlavy všechny myšlenky přemýšlející o jeho vině.

Lauren naopak byla zmítána někde mezi pocitem vítěství a strachu. Byla šťastná, že se dostane co nejdál od něj, že bude moci své dítě ukrýt, ale na druhou stranu měla strach. Strach z toho, co jí udělá, kdyby náhodou se o dítěti dozvěděl.

Teď ale potřebuje mluvit s Michaelem a vymyslet nějaký plán.

***

Noah byl překvapený, jak lehce se dala Sandra přemluvit k tomuto riskantnímu kroku. Nyní spolu seděli v letadle mířícím do New Yorku a Sandřina hlava byla položena na jeho rameni. Letěli klasickou ekonomickou třídou, nechtěl, aby ho kdokoliv poznal. Kšiltovkou si věčně zakrýval obličej, čemuž se Sandra neskutečně smála.

Stále byl překvapený, že Sandra vůbec souhlasila. Když za ní přišel do klubu, tančila zrovna u tyče jednomu postaršímu chlápkovi. Vše se v něm stáhlo a neovládl sebe sama. Stáhl ji z toho malého pódia a odtáhl ji pryč. Ten chlap protestoval, dokonce za ním přišla i ochranka, ale tu uplatil pár stovkami a byl klid. Spíše reakce Sandry ho překvapila.

„To ten náš sex musel být fakt nezapomenutelný, že se chováš jako barbar Conan, ale mně se to líbí," zamručela mu do ucha a jemně mu zkousnula ušní lalůček.

„Něco potřebuji," řekl tiše.

„Anál nedělám, zlato," řekla jen a přejížděla mu dlaní po hrudi.

„To nechci." Zrychlil se mu dech, když mu zajela dlaní za okraj kalhot. Okamžitě se mu vybavila ta noc, kterou s ní strávil, která mu nedovolila spát i po několika dnech.

„Tak co chceš? Mám šichtu, musím dělat, zlato."

„Zabal to tady, pojeď se mnou," začal, ale skočila mu do řeči.

„Co blbneš? Co ze mě chceš mít? Milenku? Co bych tak asi dělala," odsekla podrážděně.

„Nene, něco trochu jiného, riskantnějšího, ale potřebuji to," vysvětloval, ale ne moc efektivně, protože Sandra začala nesouhlasně kývat hlavou.

„Co to tu na mě šiješ?"

„Poslouchej mě, Sandro, ty vypadáš přesně jako jedna žena, kterou znám a ona nyní potřebuje tvoji pomoc," pokoušel se o vysvětlení.

„Vždyť mě ani nezná a já ti mám věřit. Víš co? Najdi si někoho jiného!" rozčílila se Sandra, neměla ráda, když si s ní někdo hrál a v té branži, ve které dělá, se naučila, že nesmí nikomu věřit. Noah se jí hrozně líbil, ale tohle byla šílenost.

„Nechoď, dám ti půl milionu dolarů, když se mnou půjdeš, a i mnohem víc, když budeš spolupracovat," nabídl ji a na to už slyšela.

„Kolik?" zastavila se v pohybu.

„Půl milionu dolarů."

„Fajn, jen chvíli počkej. Joe!" zavolala a zmizela.

Nyní vedle něj spala, oblečená do toho samého oblečení, ve kterém tančila. Když se jí pokoušel nabídnout nějaké oblečení, odmítla jej s tím, že je jí jedno, jak je oblečená, ale přeci jen nakonec přijala jeho tričko, které na ni vypadalo jako kratší šaty.

Lidé se na ni dívali, na oba dva, ale jí to bylo jedno a čím víc ji poznával, tím víc ji obdivoval. Také ho zarazilo, když zjistil, že umí střílet a umí plynule španělsky. Hrozně moc se jí chtěl zeptat, proč se dala na dráhu striptérky, ale neznali se ještě natolik, aby sebral odvahu na položení této otázky.

Pípnul mu mobil a když se podíval na displej, přišla mu SMS od neznámého čísla. Byla tam napsána jen adresa kdesi v New Yorku, asi místa setkání.

Když Michaelovi nadnesl svůj návrh, nejdříve byl skeptický, ale nakonec souhlasil s tím, že to zkusí, že ji má přivést.

Popravdě řečeno, čím více času strávil se Sandrou, tím více si uvědomoval, že jsou povahově tak různé. V čem byla Lauren mírná, Sandra byla divoká. V čem byla Lauren nezkušená, v tom byla Sandra zběhlá. Z Lauren vyřazovala nevinnost, ze Sandry sexuální přitažlivost. Jako den a noc.

Bude to hodně těžké, ale je to jediná možnost, jak pomoci Lauren.

„Už tam budeme?" ozvala se vedle něj Sandra.

„Za chvíli," odvětil s úsměvem Noah a koutkem oka sledoval, jak se protahuje v sedadle.

„Tak, teď mi konečně řekni, co budu muset dělat," naléhala.

„Tady ne."

„Tak mluv v metaforách nebo nějakých šifrách, já tě pochopím." Musela protočit očima nad jeho směšnou tajemností.

„Prostě se budeš na určitý čas za ni vydávat, aby to nezjistil její muž, vše pochopíš, až se s ní seznámíš."

„No tos mi toho řekl!" otráveně se opřela o křeslo a hleděla na strop letadla. Začala se rozhlížet po letadle a pak se na něj podívala s plamínky v očích. „Nechceš se přihlásit do výškového klubu?"

„Co?" podivil se, ale ona se k němu naklonila a zašeptala.

„Ještě jsem to nedělala v letadle."

Noah cítil, jak mu jsou najednou kalhoty těsnější. „Sandro, tady ne."

„Chceš mě, já tě chci, tak co to budeme protahovat," prohlásila nezávazně a on se na ni vážně podíval.

„Až přistaneme, dostaneme se do mého bytu a ukážu ti, jak se lítá," zašeptal ji tajemně a aniž by to Sandra očekávala, vášnivě ji políbil.

***

Michael věděl, že musí udělat něco, cokoliv, aby ochránil sebe i svou rodinu.

Vydal se za Koncienskym.

Měli se sejít ve skladech v Bronxu a kdyby tam měl jít „starý" Michael, bál by se, ale „nový" Michael věděl, že mu už nic víc neublíží. Je jedním z nejhledanějších zločinců, všichni po něm pátrají a bude se muset vydat člověku, který byl jedním z jeho největších rivalů.

„Michael Gleenworth, nebo spíš to co z něj zbylo?" ozval se hluboký hlas a naproti němu se objevil zavalitý muž. Byl sám, ale Michael tušil, že je obklopen několika muži, kteří jej ze tmy pozorují.

„Konciensky, děkuji, že jste přišel," vsadil na mírný přístup.

„Jsi nějaký slušný, Michaeli, takového tě nepamatuji... Že by ti teklo do bot?" rýpal do něj.

„Ne, ale přišel jsem žádat tvoji pomoc."

Hluboký smích se rozléhal po celé místnosti, ale než mohl Michael cokoliv vzít zpět, ozval se opět Rus.

„Věděl jsem, že přijdeš po tom, co jsem tě dostal z vězení."

„Cože?!"

„Budeme tě potřebovat, ale nyní nebudeme ztrácet čas. Juan!"

Michael se nemohl stále vyrovnat s tím, že Konciensky byl tím, kdo mu pomohl ven. Z šera se objevila silueta muže, které velmi dobře znal.

„Juan!" oslovil ho, ale jeho kdysi dobrý přítel jen pokývl hlavou, podal hnědou obálku Koncienskému a opět zmizel.

Jeho protivník se k němu přiblížil a podal mu dokumenty.

„Nyní se jmenuješ Armando Rivaz Davidson. Tvoje matka je Španělka, otec Švéd. Pocházíš z ne tolik známé rodiny, ale rychle tvoje firmy rostou díky nalezení nových těžebních ložisek ropy. Rozumíš tomu?" chrlil na něj.

Michael nestačil cokoliv říct a pokračoval.

„Vše je do detailů naplánováno, upravíme tvůj vzhled, za pár dní potkáš své nové rodiče. Úplně zapomeň na nějaké Gleenworthovi."

„A co moje sestra?" vydechl.

„O tu se postaráme, vlastně i ty můžeš, jen se na scénu vrátíš jako naše zbraň."

Michaelovi se ale jeho přívětivost nelíbila.

„V čem je háček?" otázal se a prohlížel si všechny dokumenty, které dostal. Pak se ale zarazil nad jednou věcí – v kolonce o rodinném vztahu ve svých dokumentech měl napsáno „ženatý".

„Jak jako ženatý?" chtěl vědět.

„Zítra se oženíš s mojí dcerou Olenou," rozkázal.

„No to teda ne!" vybuchnul vzteky Michael, ale okamžitě ho uzemnil Konciensky.

„Už není cesty zpět," řekl tiše a Michaelovi došlo, že rozehrál až moc nebezpečnou hru.

Konciensky se musel sám pro sebe usmát. Byl krůček blíže ke zničení toho zmetka Hundsbergera.

V ten den, v tom doku zemřel Michael Gleenworth a narodil se Armando Rivaz Davidson a i když je se svojí pomstou závislý na Olekovi Konscienským, dal mu do ruky doslova Damoklův meč, který hodlá použít na muže, který zničil jeho rodinu.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI