Ovládána mužem - 23. kapitola

„Sasi, ale tohle bych si v životě neoblékla!" smála se Lauren až se chytla za své vypouklé bříško. Pod svými dlaněmi mohla cítit pohyby svého děťátka, jehož pohlaví stále nevěděla. Ani to nechtěla vědět, chtěla se nechat překvapit.

Uběhly čtyři dlouhé měsíce ode dne, kdy mluvila s Andrewem a kdy poznala Sandru. Usmála se při vzpomínce na jejich první setkání.

Když Noah vešel do jejího pokoje s tou blondýnkou po boku a ony se na sebe podívaly, byly v šoku.

„No to si ze mě děláš prdel! Já jsem si myslela, že si děláš srandu!" řekla udiveně Sandra směrem k Noahovi a nebojácně udělala krok k ní.

Lauren na ni zůstala koukat s otevřenou pusou. S otázkou v očích střelila pohledem po Noahovi, ale ten ji beze slov sledoval.

Sandra si sedla na kraj postele a sáhla ji po pramínku vlasů. „No, až na ty vlasy, vypadáš celkem slušně!" A pak se opět otočila na Noaha. „Vypadá fakt jako já!"

„Noahu, co to má znamenat?" našla opět svůj hlas Lauren.

„Lauren, toto je Sandra. Sandro, toto je Lauren," představil je Noah a Sandra ji překvapila tím, že k ní natáhla ruku.

„Těší mě," usmívala se na ni.

Lauren pomalu natáhla ruku směrem k ní a když ji dlaň silně zmáčkla ta Sandřina, byla překvapena jejím stiskem.

„Ale no tak, jsi jak leklá ryba!" prohlásila se smíchem a ukazováčkem ji píchla do propadlé tváře. „Úsměv!"

„Lauren, vnímáš mě vůbec?!" vytáhla ji ze vzpomínek Sandra.

„Promiň, byla jsem trochu mimo, Sasi," omluvila se Lauren a opět se zaměřila na Sandru. Hrozně se za ty čtyři měsíce změnila. Byla nucena změnit barvu svých vlasů a styl oblékání. Bylo překvapující, že měla základy etikety a stolování, i když se stále musela korigovat ve svém projevu.

„A ještě jsem se nezeptala, jak se má dneska miminko?" šveholila. Posadila se vedle ní na postel a tvář si položila na její bříško ve snaze zaslechnout srdíčko dítěte.

„No jo, má se dobře," odpověděla sama sobě Sasi a zase se postavila.

„Kdy jsme se vůbec staly takto blízké?" zeptala se z ničeho nic Lauren a soukala se z postele.

„Myslím, že v den, co jsme se poprvé viděly. Tys prostě volala po mé pomoci," prohlásila sebevědomě Sasi a opět se začala prohrabovat šatní skříní.

„Víš, že jsem ti hrozně moc vděčná, že ano?" zeptala se tiše Lauren a šla ji pomoci. Okamžitě sáhla po modrých pouzdrových šatech a bílých lodičkách, ale obě věci jí okamžitě Sasi vzala.

„Nech toho! Musíme tomu tvému manžílkovi natrhnout prdel." Sandra moc dobře znala celý příběh. Spolu s Lauren a ještě s doprovodem manželů Davidsonovým projížděli Evropou, nyní zastavili na pár dní v Nice a Andrewova asistentka okamžitě informovala Lauren, že bude focena a dávat interview.

Vzhledem k tomu, že těhotenství bylo už v pokročilém stavu, nastala chvíle, které se tolik Lauren obávala. Sandra si bude muset hrát na Lauren.

„Jsi víc nervózní, než jsem já," konstatovala Sandra a vytáhla černé koktejlové šaty. Nečekala na schválení a okamžitě se do nich soukala. „Zapneš mi je?" oslovila Lauren.

„Myslíš to vážně?" ptala se Lauren, když jí zezadu zapínala šaty, které obtahovaly do posledního detailu její bezchybnou postavu. Naproti ní si přišla Lauren jako velryba.

„Myslím, vezmu si k tomu ty tvoje perly, tamty lodičky a nechám si rozpuštěné vlasy, co říkáš?" postavila ji před hotovou věc.

„Fajn... Četla sis to, co máš říkat?" sáhla po pár papírech, na kterých byly napsány odpovědi, které schválil Andrew.

Jen pouhá myšlenka na něj ji opět způsobila bolest, ale také cítila obrovské odhodlání.

„Jojo, četla... Kolikrát jsi dneska řekla ne?" Sandra zavedla nové cvičení pro Lauren – říkání „ne". Zjistila totiž, že Lauren nedokáže lidem odporovat.

„Dneska jsem ještě neměla možnost," vykrucovala se Lauren. Bylo to pro ní tak těžké! Nerada lidem odporovala, ale to se jí také v životě tolikrát vymstilo.

„Vyskoč z okna!" zavelela Sandra s úsměvem na rtech.

„Ne," kvikla Lauren.

„Vyskoč z okna!" zavelela hlasitěji.

„Ne!" řekla už hlasitěji Lauren.

„Paní Hundsbergerová! Vyskočte z okna! Hned!" brnkla na strunu Sandra.

„Ne!!" vykřikla hlasitě Lauren a střelila po ní rozlobeným pohledem. „Neoslovuj mě tak!"

„Já vím, promiň, ale teď budeš na chvíli Sandra a já na chvíli Lauren," usmála se na ni a šla si sundat natáčky do koupelny.

Lauren pípl mobil a když se podívala, co to bylo, zjistila, že ji Olena, její švagrová, poslala snap, na kterém byla ona a Michael... Tedy Armando... užívající si spolu Paříže.

Za těch posledních pár měsíců se stalo hodně věcí. Hlavně ztratila bratra – oficiálně. Nechápala, jak to Michael dokázal, ale byl prohlášen za mrtvého a nyní ho znala jako Armanda Rivaze Davidsona, který se objevil i s manželkou, Olenou Konciensky Davidson, čímž ji neskutečně překvapil.

Olena byla tišší dívka, hrozně mlaďoučká, bylo jí necelých devatenáct, ale rychle se sblížila s Lauren i se Sandrou, ke které tajně chodila pro rady ohledně sexu. Lauren poslouchala jejich rozhovory a nejprve si myslela, že si Sasi musí vymýšlet, ale když viděla, jak Olena se usmívá na Michaela, tedy Armanda – nemohla si zvyknout na to nové oslovení – tak ji málem záviděla.

Olena a Armando jeli na soukromé líbanky. Netušila, jak se to stalo, ale její bratr zněžněl, jako by se zamiloval a byla za něj tak šťastná. Manželství mu překvapivě svědčilo.

Místností se rozezvučela jí už velmi známá písnička – Happy od Pharrella Williamse. Někdo volal Sandře. Aniž by ale stačila vstát, jmenovaná vyletěla z koupelny jako namydlený blesk, půlku natáček měla ještě na hlavě, ale to jí bylo.

„Noahu?" vydechla do telefonu a bez pohledu na ni okamžitě zmizela zpátky v koupelně. Lauren se široce usmála.

***

Nic nešlo tak, jak by mělo.

Andrew si vztekle prohrábl vlasy a dál sledoval poslední výsledky z Kalifornie. Propadl se mezi tři nejhorší kandidáty.

„Jakto?" vykřikl na svého poradce a vztekle se proti němu postavil.

„Pane, oni prostě..." zadrhnul se Henry Cash, jeho poradce, ale kompletně přišel o řeč, když ho Andrew chytl za košili a zatřásl s ním.

„Pamatuj si, Cashi, příští měsíc jsou komunálky v Ohiu a za čtyři měsíce jsou konečné, rozumíš, co to znamená?!" řval na něj Andrew a několikrát s ním zatřásl.

„Aaaa...no," koktal dál Henry.

„Takže ti nemusím říkat, co od tebe očekávám?" zasyčel a když Henry zuřivě souhlasně zakýval hlavou, pustil ho.

„Tohle už se nebude opakovat," řekl jen a pohybem ruky jej poslal pryč z místnosti.

Když slyšel, jak za sebou zavřel dveře, unaveně se položil na pohovku a přikryl si tvář svými dlaněmi.

Cítil se ztracen. Spoustu dní kloudně nespal. Bankrotovala mu firma. Všechno se hroutilo.

„Bože," ulevil si Andrew, když se ozvalo zaklepání. „Dále!" zakřičel, ale zůstal ležet.

„Pane," začala jeho asistentka.

„Ne, Jane, už nechci slyšet žádné špatné zprávy!" utnul ji, ale ona se nedala. Už u něj pár měsíců pracovala.

„Pane, vaše žena," začala, ale opět byla přerušena.

„Co s ní?" vylétlo z něj bez rozmyslu a rychle se posadil, aby viděl na Jane.

„Před pár minutami byl odvysílán rozhovor s ní ve francouzské státní televizi a brzy bude odvysílán i tu," řekla a nervózně si přešlápla. Stále nevěděla, jak mu to říci.

„No a co s tím? Vždyť jste ji poslala ty podklady, ne?" odsekl a zpátky se položil na pohovku.

„Ano, samozřejmě, ale..."

„Co ale?"

„Asi byste to měl vidět sám," řekla tajuplně a tím si získala jeho stoprocentní pozornost.

Okamžitě vstal a šel si sednout k počítači, kde mu Jane připravila záznam.

„Okamžitě zavolejte pilotu a zařiďte můj odlet do Marseille, teď!" rozčílil se už snad po sté v ten den a začal přecházet jako rozzuřený lev před notebookem – a to viděl jen prvních pár minut.