Ovládáni osudem - 1. kapitola

„Jo, mami, je nám fajn, let byl v pohodě...," odpověděl Cedrick a poplácal svého bratra Williama po rameni. Zrovna čekali na svá zavazadla po letu z Londýna do New Yorku a William byl stále nervózní. Jednalo se o jeho první let a pokoušel se nenechat na sobě nic znát, ale tajně svíral jeho paži po většinu cesty.

„Dáváš na něj pozor, zlato?" ptala se znovu jeho máma a její starost byla cítit i přes několika tisícovou vzdálenost.

I když Cedrick a William byli dvojčata, byli odlišní jako den a noc. Pár měsíců po narození si byli podobní, ale pak se začaly projevovat první odlišnosti. Cedrickovy vlasy se zbarvily do černa, Williamovy do ještě světlejší blond. Cedrick se odmala věnoval sportům, lovu, rybaření... A hlavně vaření. William se nemohl ani jedné z těchto aktivit věnovat. Narodil se slepý. Na Cedricka vyšla úloha toho malého ďáblíka, doslova draka, co nedokázal posedět a William byl prostě... Anděl.

„Dávám, mami, dávám. Snad si nemyslíš, že ho někde nechám," protočil očima Cedrick a když viděl, jak se usmál jeho bratr a zvedl ruku, pochopil, že s ní chce mluvit.

„Mami, předám ti Willa," oznámil ji a položil mu mobil do dlaně tak, aby si jej jen mohl přiložit k uchu.

„Mami," vydechl tiše William a začal k ní promlouvat tak, jak to uměl jen on. Cedrick většinu svého dospívání trávil s tátou. Táta jej učil lovit, rybařit, hrát baseball, byl jeho vzorem dokonalosti... Samozřejmě miloval i mámu, ale byla to babička, kdo jej učila vařit, což se mu nyní tolik vyplácelo, protože na těchto zkušenostech založil své podnikání.

William byl maminčin mazánek. Když byl Cedrick dítě, záviděl mu, jak o něj máma více pečovala, ale časem pochopil, že on tu péči potřeboval. Cedrick trávil spoustu času venku a William zase studiem. Chodil do speciální školy, kde jej naučili, jak se o sebe postarat, ale nikdo nepočítal s tím, jaký génius se z něj vyklube. I přes svůj handicap se naučil hovořit plynule čtyřmi jazyky a nedělalo mu problém diskutovat téměř o čemkoliv. Jen neměl často s kým.

Trochu ho mrzelo, že se William rozhodl zůstat slepým. Když jim bylo patnáct, mohl podstoupit operaci, která by mu pozvolna umožnila vidět, ale William to odmítl. Vždy Cedricka zajímalo, proč se takto rozhodl, ale Will nikdy nic neřekl. Táta se na něj hrozně zlobil, dokonce na něj tehdy i řval, že si ničí život, ale Cedrick zůstal neoblomný.

„Máma s tebou chce ještě mluvit," promluvil na něj William a Cedrick si od něj vzal telefon.

„Ano, mami?" zahučel a podíval se po kufrech, které se stále neobjevovaly.

„Nezapomeň ho nikde a každý den mi volej, jak se máte," trvala máma a do řeči jí skočil Cedrick.

„Jojo, mami, neboj se o nás! Jak se má táta?"

Linka na chvíli ohluchla. „Zase je zalezlý v pracovně a kuje pikle," povzdechla si. „No nic, nechám vás už být, mám vás moc ráda, chlapečci moji!" rozloučila se a v telefonu mlasklo.

„No jo, máminy vzdušné pusy," pomyslel si s úsměvem a také ji jednu poslat a následně telefon ohluchnul.

„Změní se někdy máma? Přestane nás někdy tak ochraňovat?" chtěl vědět William a Cedrick se zasmál.

„Bojím se, že už nebude jiná, brácho," odvětil a konečně zahlédl jejich kufry. Vyzvedl je z pásu, dal je na přepravní vozík a spolu s bratrem se pomalu přesouvali ke kontrole.

„Ach jo," povzdechl si Cedrick, když se zařadili na konec fronty. „Chvíli si tu počkáme."

„Zajímalo by mě, proč lítáš ekonomickou třídou, když máš takových peněz..." prohlásil nahlas William a svoji slepeckou holí prozkoumával prostor kolem sebe. Uměl se dobře pohybovat místy, která znal, ale nikdy neopustil Anglii a byl trochu nervózní.

„Jsem Skot, šetřím kde se dá," zasmál se Cedrick a Will se k němu připojil.

***

„Christine! Christine!" ozýval se křik přes celý dům.

„Co je?" vykřikla na oplátku a posadila se v posteli. Nechtělo se jí nic dělat, byla unavená, bez života... A rozhodně odmítala zase trávit čas s Amandou. Byla tou nejotravnější nevěstou jaká kdy existovala.

Její nejmladší bratr Benjamin, kterému bylo pouhých sedm let, vběhl do jejího pokoje. „Chrisie," fňukal, vylezl k ní na postel a padl ji do náručí.

„Co je, bobku?" utěšovala plačícího Benjieho, který se ještě hlouběji zachumlal do jejího objetí.

„Michael mě nechce vzít s sebou!" vzlykal a ve dveřích se objevila velká silueta jejího bratra Michaela.

„Přece ho nemůžu brát na závody," ospravedlňoval se jako malý a Christine na něj vyvalila oči.

„Ty jdeš závodit?! Máma tě zabije až se to dozví! Sama ti to zakázala! A to nemluvím o tátovi," hubovala mu a on se jen zasmál.

„Ségra, nebuď zlá! Veřejně jdu na rande, neveřejně si jdu pro zlatou a přece si s sebou nemůžu brát Benjieho!" prohlásil a zvedl ruku směrem k plačícímu bratrovi.

Christine věděla, že Benjie na Michaelovi doslova visí, ale Michaelovi přeci jen bylo už dvacet sedm, tudíž mezi nimi byl rozdíl dvaceti let. Benjamin byl vlastně takovým překvapením. Máma si myslela, že na ni přišla menopauza a přitom byla těhotná.

„Tak jsi mu to neměl říkat," zamračila se na něj a dál konejšila svého bratra.

„Já mu to neříkal, poslouchal za dveřmi!" vykřikl Michael a otočil se s úmyslem odejít, ale ještě se jednou otočil. „Jo a mám ti vyřídit od mámy, že omylem se přislíbila na dvě akce zároveň a protože Amanda nemá čas, máš jít na nějaké otevření vernisáže," řekl a sáhl si do kapsy, ze které vytáhl kus papíru. „Tady máš," přešel k ní a strčil ji pozvánku do ruky.

„Měj se, čau!" zamával ji a zmizel. Christine cítila, jak se kolem ni obmotaly dětské paže.

„On mě nemá rád, Chrisie," fňukal Benjie, ale jak jej začala lechtat, pláč nahradil smích. „Nech mě!" pištěl.

„Máme tě moc rádi, zlato," usmála se na něj a přestala. Sáhla po pozvánce. Jednalo se o nějakou vernisáž moderního umění, která se měla konat ještě toho dne, večer.

„Co to je?" zvědavě se ptal Benjie, slzy tatam, a pomalu nahlas četl pozvánku. Když skončil, podíval se na ni. „Půjdeš tam?"

„Je to rozkaz od mámy, musím," mrkla na něj a pohladila ho po hlavě. „Teď je jen otázkou, s kým půjdu," povzdechla si a sáhla po svém mobilu, ve kterém vytočila číslo osoby, která také potřebovala vytáhnout ven a tohle se skvěle hodilo.

„Ahoj Becky, máš dneska večer čas a chuť jít se mnou na vernisáž?"

***

„Cedricku, můžeš mi říct, proč slepce táhneš na vernisáž? To je trochu blbost, ne?" povzdechl si William, který byl po cestě unavený, ale Cedrick byl neoblomný.

„Musíš, brácho, trochu víc chodit do společnosti," poplácal ho mužně po rameni. „Nechci tě nechat samotného v mém bytě. Na této vernisáži se musím ukázat, protože moje firma dodává catering a hodně to pro mě znamení. Slibuji ti, že vypadneme jak nejdříve to půjde."

„Fajn, jen si tam budu připadat jako pitomec," povzdechl si Will a nechal se vést směrem ke galerii.

„Neboj, dovedu tě ke kapele, mají hrát tvůj milovaný jazz, takže si to třeba užiješ," pokoušel se ho rozveselit Cedrick, ale v duchu se cítil mizerně.

Vstoupili do rustikálního sálu galerie a vpadli do mumraje. Byla pozvána spousta lidí a nikdo si ani nevšiml jejich příchodu. Cedrick odvedl Willa ke kapele a s omluvou odběhl za svými zaměstnanci. Chtěl vědět, jestli vše šlape, jak má a cítil se hned lépe, když viděl, že vše funguje.

Podíval se přes sál, jestli Will je na svém místě a pak se zarazil.

„Proboha, není to už malé dítě!" napomenul se v duchu, ale celý život se o něj staral a najednou by neměl?

„Oh, pardon," vrazila do něj nějaká slečna a když se na ni podíval, doslova mu vyrazila dech.

Byla to ona.

Ten anděl, který se mu zjevoval ve snech, který mu nedal spát, kterého hledal v každé ženě, kterou kdy poznal. Poprvé ji viděl v televizi, když její rodina byla pozvána do show People a podruhé měl tu možnost ji z dálky pozorovat na jedné akci, kde si přivydělával jako barman. Nyní byla tak kousek od něj.

„Stalo se ti něco, človíčku?" zasmála se a v tom okamžiku vypadala tak roztomile.

„Jsem v nebi?" zašeptal tiše a přiblížil se k ní. Naprosto ignoroval své okolí, zaměřil se pouze na ní.

„To je trochu klišé, nemyslíš? Ale řekla bych, že nejsi," smála se a ani nevěděl proč, měl nutkání se jí dotknout.

„Já si tak ale přijdu," usmál se a podal jí ruku. „Cedrick Sanders a pokud se nemýlím, ty jsi Christine Hundsberger."

Christine na něj zůstala užasle hledět, ale podala mu ruku. „Ty mě znáš?" vydechla šokovaně.

„Viděl jsem tě jednou v televizi," přiznal Cedrick a s radostí jemně stiskl její dlaň.

„Ach bože, to muselo být trapné," zakryla si tvář svoji druhou rukou a pak skrz prsty se na něj podívala. „Tak tedy, Cedricku, nepřijde ti trochu nefér, že ty mě trochu znáš a mně bylo objasněno pouze tvoje jméno? Z tvého přízvuku soudím, že nejsi rozený Američan," usmála se na něj a ustoupili trochu do rohu místnosti, aby se mohli nerušeně pobavit.

Cedricka neskutečně potěšilo, že s ním ONA chce chvíli mluvit.

„Já o tobě také nevím vše," mrknul na ni a od Jamese, který obsluhoval, si vzal dvě skleničky pomerančového džusu. „Nevím třeba, co ráda piješ."

Christine se zasmála a sáhla po jedné sklence. „Pomerančový džus," zasmála se.

„Tak to je skvělá náhoda, já také," usmál se široce. „Abych nezapomněl odpovědět na tvoji otázku, jsem ze Skotska, proto ten přízvuk."

„Ach Bože, snad nejsi kolenovrtka!" utahovala se z něj a když se na ni naoko zakabonil, hned se přestala smát. „Já to tak nemyslela."

„Já vím, já to taky nebral zle. Co tě přivedlo na tuto vernisáž? Jsi tu sama?" vyptával se a napil se džusu.

„Moje matka. Je mecenáškou umění, ale sešly se jí dvě akce zároveň, tak jsem sem šla místo ní a ne, nejsem tu sama, jsem tu s kamarádkou Rebekou," usmála se na něj. Tolik se jí líbil. Přišlo ji, že už ho někde viděla, ale nemohla si vzpomenout kde.

Cedrick byl vskutku pohledný muž, vysoký a ty způsoby! Byla doslova nadšená. Nikoho takového nikdy nepotkala.

„Tak to jsem měl štěstí..." nemohl skrýt radost. „Já přivedl bratra," podíval se směrem k Willovi, který se momentálně bavil s nějakou ženou.

Christine se trochu zarděla. „A co ty tu děláš? Máš rád moderní umění?"

„Mám, ale moje firma tu zajišťuje catering," pochlubil se.

„Opravdu? Tak to je úžasné! Kdyžtak mi dej kontakt, moje sestra se bude vdávat a shání catering, tak bych se za tebe mohla přimluvit. A i mojí mamce se bude ten kontakt líbit," usmála se a Cedrick cítil, že se na něj právě usmála štěstěna.

„To by bylo super! Hele," sáhl do zadní kapsy kalhot a vyndal svoji peněženku, ze které vytáhl sněhobílou vizitku, „tady je kontakt na mě. Volejte kdykoliv potřebujete."

Christine se podívala na vizitku. „Tak a teď ti budu volat ve dne v noci," smála se.

„Jen do toho! Budu jedině rád," jemně se dotknul jejího loktu a přiblížil se k ní blíž.

„Cedricku!" vyrušilo je hlasité zavolání a Cedrick měl nutkání Nickovi jednu vrazit. Nick Gustavo byl umělec, jenž pořádal tuto vernisáž.

„Zdravím Nicku, krásná vernisáž," prohlásil Cedrick a mrknul na Christine.

„Nekecej, moc dobře jsem viděl, že jsi mým dílům nevěnoval ani krapet pozornosti! Už chvíli tě pozoruji, jak tu tokáš s Christine," usmál se na ni a galantně ji políbil ruku. Nick byl z maminčiny strany Ital a z tátovy Američan tělem a duší. Táhlo mu na třicet a byl neskutečným romantikem.

„Nicku, moje máma tě pozdravuje a posílá blahopřání k vernisáži," usmála se na něj Christine, ale stále pohledem sklouzávala na Cedricka.

„Ach, to je čest! Pozdravuj Margaret a vlastně i toho jejího morousného manžílka," zasmál se.

„Já to tátovi řeknu," mrkla na něj lstivě, ale Nick věděl, že by mu nikdy neublížila.

„Ty víš, že já tajně tvoji matku stále miluju," žertoval Nick.

„No to máš smůlu, co si pamatuji mámu, tak ta měla oči vždy jen pro mého tátu. Smůla!" luskla před ním prsty a všichni se společně zasmáli. Ke Christine pak přistoupila dívka zhruba v jejím věku, ale ani na Cedricka, ani na Nicka se nepodívala.

„Tak ty mě sem nejdřív dotáhneš a pak mě tu necháš napospas?!" štěkla na ni rozezleně a Christine nervózně střelila pohledem po Cedrickovi a Nickovi.

„Ale Becky," začala, ale ona ji utnula.

„Odcházíme," rozhodla za obě a vydala se k východu, ale nezapomněla se ještě povýšeně podívat na muže, co šokovaně na ni hleděli.

„Pánové, omlouvám se, to byla moje přítelkyně Rebekah, vypadá to, že budeme muset odejít," zarděla se a podívala se na Becky, která už čekala u východu a střílela po ní zlostnými pohledy. „Nicku," oslovila umělce, „přeji hodně úspěchu s vernisáží, určitě se ještě stavím," natáhla se a políbila ho na tvář a pak se podívala na Cedricka.

„Opravdu rád jsem tě poznal, Chris," usmál se na ni Cedrick a dovolil se k ní naklonit a políbit ji na tvář. Christine ještě víc zrudla, ale byla nadšená z polibku.

„Já jsem také moc ráda," usmála se na něj a otočila se s úsměvem odejít.

„Počkej," zavolal na ní. „Nedalas mi ještě svoje číslo!"

„Neboj, já se ti ozvu," zamávala a spolu s rozezlenou Becky odešla.