Ovládána mužem - 34. kapitola

Lauren si odkašlala a naklonila se k němu.

„Tak si to shrneme, ano? Ty si myslíš, že si ze mě nejprve uděláš méně než exkrement na botě, potom se mnou zameteš na několika akcích, zesměšníš mě, kde se dá a jako vrchol všeho mě znásilníš... A teď si myslíš, že s nadšením skočím k tobě do postele? Dovol, abych se zasmála...," ušklíbla se na něj.

„Kolikrát se ti mám ještě omluvit?" chtěl vědět.

„Tady nejde o to, kolikrát se mi omluvíš... Tady jde o to, žes to udělal a já už ti v životě nebudu věřit," přiznala Lauren a v tu chvíli odhalila část své niterní bolest. „Udělám to, pomůžu ti dostat se do Bílého domu, ale poté po mě nechtěj, abych s tebou byla. Nalži lidem co chceš, tos vždycky uměl perfektně, ale nech mě na pokoji."

„Lauren," oslovil ji tiše a silněji ji stiskl ruku, kterou stále držel.

„Nesahej na mě," vytrhla ji z jeho sevření a zvedla ji. „Jdi ode mě minimálně na dva metry daleko."

„Lauren, nebuď jak dítě," odsekl, ale odtáhl se od ní.

„Ne! Ty nebuď jako dítě! Prostě tu děvku pošleš pryč. Stejně tě podvádí kde se dá," rozohnila se a ani nevěděla proč. Přeci nežárlí! Že!? Nemá na co!? Chce jen Patrice co nejdál od sebe.

„A ty snad ne?" Tentokrát už ztratil trpělivost. „Vždyť jsem tě načapal s tím hajzlem Noahem!"

„Nedělej ze sebe oběť! Moc dobře víš, žes ho ke mně dostrčil, tak cos čekal?! Že mezi námi nepřeskočí jiskra?" také rozohnila se a hrozně ho překvapila tím, že se před něj postavila. „Abys věděl, s ním jsem zažila věci, které bych s tebou nikdy neměla šanci zažít!"

Mnohokrát slyšela, jak Sandra křičí doslova v extázi a z toho, co pak vykládala Oleně, ji došlo, že za její noční výkřiky může Noah, alespoň se jí to hodí nyní. Nevěděla, kde se to v ní bere, ale chtěla mu nějakým způsobem ublížit, tak jak on ublížil jí.

Andrew doslova vyskočil na nohy. „Pokud Patrice musí pryč, ty se zbavíš Noaha."

„Tys celou dobu měl Patrice, ani náhodou," zakroutila nesouhlasně hlavou.

„A to se s ním budeš pelešit tady?" doslova na ni řval.

„Zameť si před vlastním prahem," mrkla na něj a rozešla se pro své věci s úmyslem odejít.

„Kam si jako myslíš, že jdeš? Tato konverzace není u konce!" chytl ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Lauren se téměř po roce ocitla v jeho náručí, opět pocítila vůni santalového dřeva a když se mu podívala do očí...

„Lauren," vydechl a přiblížil se k ní, ale před jejíma očima se promítlo vše, co jí udělal. Jeho uštěpačná slova, tvrdé polibky a bolestivé dotyky. I když toto objetí bylo jemné, nechtěla to. Začala se od něj odtahovat, ale on ji držel pevně.

„Ne," šeptla.

„Ano," opravil ji a přitiskl své rty na její.

Lauren celá ztuhla a zapřela se pažemi o jeho hrudník. On ji ale líbal jinak než kdy před tím. Pomalu, něžně. Jakoby prosebně. Jeho ústa spíše než drancovala, tak tancovala na těch jejích. Takto něžný polibek nikdy nedostala. Neodolala a pár polibků oplatila, ale v její hlavě se stále objevovalo to, co jí udělal.

Andrew přerušil jejich polibek, ale nepustil ji. Své čelo si opřel o její a díval se na její zavřené oči. Z koutku očí ji vytekla malá slza a absolutně netušil, co ho to napadlo, ale začal ji jemně foukat na tvář s úmyslem vysušit ji.

Lauren se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. Pak odstoupila a znenadání se napřáhla a vlepila mu facku. Cítila neskutečnou satisfakci, když se ozvalo hlasité mlasknutí.

„Za co?" vykřikl Andrew a díval se na ni se vztekem.

„Za všechno, cos mi udělal," řekla jen a mašírovala si to z místnosti, ale ve dveřích se ještě zastavila a podívala se na zaraženého Andrewa, který se stále ani o píď nepohnul.

„Vtáhl jsi mě do této hry aniž by ses zeptal, jestli to chci a nyní si myslíš, že po jednom náznaku něhy ti padnu k nohám," řekla tiše a zakroutila nesouhlasně hlavou. „Nikdy, Andrew, nikdy."

***

Andrew nevěděl, co dělat. Snad poprvé ve svém životě byl naprosto ztracen.

Všechnu vinu, kterou kdy cítil, razantně utnul hned na začátku, ale nyní se to nedařilo. Stále mu tvář brněla po její facce, která byla skutečně dobře mířená, to jí musel nechat.

„Pane Bože," zašeptal a zakryl si tvář dlaněmi. „Co se to se mnou kruci děje?" tázal se nahlas sám sebe.

Na stole se mu rozvibroval mobil a i přes prvotní chuť telefonát ignorovat, přešel k němu a hovor přijal.

„Hundsberger," představil se.

„Dobrý den, pane Hundsberger, jmenuji se Hannah Galliwell a jsem asistentkou pana Armanda Rivaze Davidsona," představila se a Andrew si honem vzpomínal, kdo to vůbec je.

„Zdravím, co potřebujete?" nezněl moc vlídně.

„Jménem pana Davidsona a jeho ženy Oleny vás chci pozvat na zítřejší oběd. Samozřejmě pozvání platí i pro vaši ženu. Přítomen bude i pan Konciensky, kterému by se to hodilo zítra – dejme tomu v jedenáct v hlavním sídle?" chrlila žena na druhé lince a Andrew jen stěží rozuměl.

Zítra? Konciensky? Co tak narychlo?

„Nespletla jste se v dni? Opravdu zítra? Není to moc brzy?" podivil se.

„Ne, pan Davidson mi to nadiktoval takto. Asi nemusím připomínat, že ani pan Davidson, natož pan Konciensky neradi čekají, buďte prosím přesní. Mám vám zaslat adresu?"

Andrew začínal být čím dál více vytočenější.

„Ženská, kde berete jistotu, že mám čas?" doslova na ní křikl.

„Pane Hundsberger, pan Konciensky mě poučil i o variantě, že byste odmítal přijít, proto vám mám připomenout, že za pár týdnů je sjezd."

Andrew věděl, co to je za výhružku, věděl to moc dobře.

„Fajn, zítra jsme tam," rezignoval.

„Děkuji a přeji vám příjemný den," odpověděla přesladce sekretářka a normálně mu položila telefon.

„Bože, to je čím dál horší!" ulevil si nahlas a málem mrsknul s mobilem o zeď.

Zvedl telefon a zavolal si paní Johnsonovou, která za chvíli vešla do jeho pracovny.

„Pane Andrew, co si přejete? Mám vám přinést kávu?" nuceně se na něj usmála a zůstala stát u dveří.

„Drahá paní Johnsonová, mám na vás několik proseb," řekl unaveným hlasem a posadil se za svůj stůl. „Posaďte se, prosím," vyzval ji, ale hospodyně jen zakroutila odmítavě hlavou.

„Ne, děkuji, já postojím."

„Dobrá...," vydechl a promnul si kořen nosu. „První věc, co po vás budu chtít, bude silná černá káva. Druhá věc, přestěhujte všechny věci mé ženy do mé ložnice."

„Ale...," začala paní Johnsonová, ale byla utnuta bouchnutím do stolu.

„Žádné ale. A třetí věc – zařiďte, aby všechny věci paní Patrice byly sbaleny a jak vše bude připraveno, řekněte ji, že má jít za mnou. To je vše, můžete jít," propustil ji a ona si nedovolila odporovat a okamžitě zmizela z místnosti.

***

„Prý si mě volal, drahý," zašveholila Patrice, když vešla do jeho pracovny. Seděl za svým stolem, popíjel černou kávu a hledal něco v počítači.

„Ano, Patrice, posaď se," řekl ji jen a ani se na ni nepodíval.

„Děje se snad něco?" vycítila zvláštní napětí. Žila s ním už nějaký čas a takto zvláštně se nechoval ani v nejhorších chvílích.

„Ano, Patrice, děje," odpověděl ji jednoduše a pak svoji pozornost přesunul z monitoru na ni.

„Copak? Andrew je nadržený?" naklonila se k němu s úmyslem ho uvolnit tímto zaručeným způsobem, ale když zakroutil hlavou, nechápavě na něj hleděla.

„Patrice, zavolal jsem tě sem, abych ti oznámil, že tvé věci jsou již sbalené a připravené na tvůj odchod."

„Cože?" vykřikla nahlas a postavila se. „No to si ze mě děláš prdel, ne? Já se ti celá oddala a ty mě teď vyhazuješ?"

Než stačil cokoliv říct, pokračovala.

„Ahá! Už vím, odkud vítr vane. Od té coury, co sis vzal!" vykřikla a mířila k němu. „Tobě snad nevadí, že se peleší s herci? Že se nechala vyfotit na titulku Playboye? Že tě veřejně zesměšnila?"

Poklekla před něj s úmyslem se mu dostat na kobylku tak, jak to pokaždé dělávala, ale tentokrát místo toho, aby upustil od svých záměrů, k jejímu šoku vstal a nechal ji tam klečet. Přešel ke dveřím a vzal za kliku.

„Patrice, zachránil jsem ti krk a dal jsem ti úplně nový život. Ale už tě mám dost."

„Ale co se mnou teď bude?" vykřikla hystericky a div se na něj nevrhla, aby jej prosila.

„Ty to zvládneš," mrknul na ni a svou chladností ji naprosto odrovnal, proto přešla k nejriskantnějšímu kroku.

„Jak chceš... Teď půjdu a nechám zveřejnit všechno, co o tobě vím – a není toho málo," vyštěkla vztekle a bláhově si myslela, že bude moci v klidu odejít.

Místo toho byla přišpendlená ke dveřím. Chytl ji pod krkem tak silně, že měla problémy dýchat.

„Dal jsem ti život a také ti ho mohu vzít. Beze mě jsi nicka, špína na botách je proti tobě víc. Teď půjdeš, vezmeš si ty své krámy a vypadneš. Cekneš a postarám se o tebe. Dokud si něco nenajdeš, můžeš být v mém bytu na Upper East Side a buď rád, že jsem tak velkodušný," syčel ji přímo do ucha a pak ji pustil. Otevřel dveře dokořán a vystrčil Patrice ven.

„Sbohem," řekl jen, když zavíral dveře.

„Proklínám tě, ty hajzle," zařvala z plných plic, ale Andrew na to nebral zřetel.

***

Lauren zrovna vylezla z vany, když uslyšela strašný křik Patrice, ale rozhodla se to ignorovat. Třeba by tam přišla do něčeho, co by vůbec nechtěla vidět.

Byla si jistá tím, že si ji tu nechá, on se jí prostě nevzdá, ale jí to může být vlastně jedno. Tak budou žít ve třech, i když Patrice ze srdce nenáviděla.

Zabalila se do osušky a když se rozhlédla po koupelně, zjistila, že si zapomněla oblečení na převlečení.

Jen v ručníku vylezla opatrně z koupelny našlapujíc po špičkách. Netušila, proč to dělá, ale v hloubi mysli věděla, že se tu nemůže cítit bezpečně, i když zamknula.

Tento pokoj v ní vyvolal tolik vzpomínek, které nebyly zrovna hezké.

Chvíli hledala své věci, byla si jistá, že své věci položila na postel, ale ty byly pryč. I staré věci ve skříních zmizely.

„Kde proboha jsou? Jsem snad blázen?"

Běhala po místnosti jako veverka v bubnu a nevěděla, co teď dělat.

Ozvalo se tiché zaklepání.

„Kdo je?" přešla ke dveřím.

„Paní Lauren, to jsem já, paní Johnsonová," ozvalo se.

„Co potřebujete?"

„Mám vám vyřídit od pana Andrewa, že na vás čeká s večeři ve vašem pokoji."

„Jak jako „vašem" pokoji?" vykřikla.

„Paní, nemohla byste prosím otevřít? Je mi trapné takto hulákat," prosila hospodyně a usmála se, když se ozvalo odemykání a byla vpuštěna do pokoje.

„Paní Johnsonová, kde mám věci?" chtěla vědět.

„Ve vašem pokoji," odpověděla a Lauren na ni vyvalila oči.

„Tak mi je tu najděte!" vyzvala ji, protože v tom okamžiku si přišla bezradná.

„Ne v tomto, ve vašem pokoji, který sdílíte ode dneška s panem Andrewem."

„Cože?" nemohla tomu uvěřit. „Jak jako společný pokoj?"

„Odpoledne mi nakázal přesunout vaše věci. Během vaší koupele jsem vám přesunula věci a já hloupá jsem zapomněla vám tu nechat nějaké oblečení, velmi se omlouvám, má paní," kála se.

„Paní Johnsonová, to nepůjde, přineste je zpět, já spím tady," naléhala Lauren.

„Tak to si budete muset vybojovat vy. Pán je skutečně nervózní, čeká na vás."

„Ale do čeho se obléknu? Šaty jsem hodila do špinavého prádla a to už bude někde v hromadě v prádelně," zhrozila se.

„Tak pojďte takto, vždyť je to váš manžel," usmála se na ni, ale paní Johnsonová věděla o tom incidentu, co se odehrál před pár měsíci.

Lauren se pokoušela rychle přemýšlet, potřebovala přijít na to, co má teď udělat.

„Bude při té večeři přítomna Patrice?" chtěla vědět Lauren, ale paní Johnsonová se jen tajemně usmála.

„To zjistíte nejlépe, když tam rovnou půjdete."