Ovládán ženou - 16. kapitola

O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI

„Presto!" křikla na Margaret její nadřízená. Margaret začala ještě rychleji čistit podlahu. Už nemohla, všechny svaly ji bolely, pořádně nespala již několik týdnů, ale potřebovala peníze. Nutně je potřebovala. K tomu se ozval i její prázdný žaludek.

„Paní Rossi, prosím vás, nechte mě jít domů, potřebuji si již odpočinout," prosila, ale ta žena se na ní ještě více zaškaredila a div ji neuhodila mokrým kusem látky, který jímala ve své ruce.

„Tak to ať tě ani nenapadne! Pracovat budeš! To, že jsi z Ameriky, ti nedává žádné pravomoce, děvče! Skončíš, až já řeknu!"

Margaret dál pokračovala v práci, věděla, že není žádná možnost, aby svoji šéfovou obměkčila. Tuto práci vzala jen z nouze, když se ocitla na ulici, bez peněz.

Ukázalo se, že vlastník té galerie z Benátek je pěkný podvodník. Když přijela, vše se jevilo skvělé – úžasná práce, domek se jí líbil, lidé byli milí. Pak přišel bývalý majitel domku a chtěl další peníze... Odmítla mu je dát, ale pak přišel i s policií a ona prostě nemohla nic jiného dělat. Zaplatila mu... A to neměla dělat. Započaly útoky na ní, ten Ital chtěl více a více peněz, neměla se na koho obrátit. Vyhrožoval ji smrtí, chtěla jít i na americkou ambasádu, ale nedostala se tam – někdo ji okradl. Když šla na policii, všichni se jí tam vysmáli. Měla jediné štěstí, že jí nikdo neznásilnil.

S posledními pár věcmi se přestěhovala do malého bytu v Benátkách. Paní domácí byla velmi milá a potom co jí vyhodili z práce, ji pomohla nalézt práci jako uklízečka v jedné rejdařské firmě. Před pár týdny se na ní usmálo i štěstí a nalezla práci v jedné restauraci jako číšnice.

„No, můžeš jít," hukla na ní její šéfová a to jí probralo z přemýšlení.

„Děkuji," poděkovala Margaret a šla se převléct. Teď ji ještě čeká šestihodinová směna v restauraci, ale potřebovala peníze – chtěla se vrátit na čas zpět do USA.

„Margaret, ty jsi tak pitomá, proč jsi sem vůbec chodila?" proběhlo ji hlavou a do očí jí vstoupily slzy. Poslední dobou byla čím dál více emocionální a to se jí vůbec nelíbilo. Sedla si v šatně na lavičku a dala si ruku před oči, aby alespoň trochu maskovala, že chce plakat. Nebyla tam sama a moc dobře věděla, že jakékoliv projevy slabosti se tu nenosí.

Litovala svého rozhodnutí sem chodit, řešila absolutní existenční problémy. Měla se raději přestěhovat na západní pobřeží než sem, ale to byl prostě osud. Měla sem jít a život jí měl ještě více spálit.

Tolik by již konečně chtěla být šťastná.

Zhluboka se nadechla a vstala. Musí čelit svým problémům čelem. Nemůže se vzdát, musí tento boj vyhrát. Vrátí se zpátky do USA, najde si práci a bude dál žít...

Hlavně musí udělat vše, aby už nikdy v životě nepotkala Christophera... I když tento problém se z dálky jevil tak malinkatý a banální, stále ji bolelo srdce. Z ničeho ho nevinila, za všechno si mohla sama. Za ten poslední čas měla hodně prostoru přemýšlet a přišla na to, že za všechny problémy, které se jí v životě staly, může vlastně ona sama.

„Hej, holka, buď na sebe opatrná!" ozval se vedle ní hrubší hlas a když se otočila, spatřila jednu svoji spolupracovnici. Neznala ji jménem, jen věděla, že ji od prvního dne pozoruje. Měla v obličeji vepsáno, že už tuto úmornou práci dělá dlouhá léta.

„Proč mi to říkáte?" otázala se nechápavě.

Starší Italka ji beze slova sáhla na břicho a Margaret neměla ani čas ucuknout.

„Musíš si dávat na sebe pozor – bude to chlapec."

Po těchto slovech zůstala Margaret jakoparalyzovaná.    

***

„Olívia, co to doprdele je?!" zuřil Christopher, když viděl účet za přestavbu jednoho pokoje pro hosty na dětský pokoj. Částka se vyšplhala do částky obsahující závratných pět nul... Musel uznat, že jí nechal volnou ruku, i bytového návrháře najmul, aby byla spokojená, ale toto bylo moc.

„Já netuším, drahoušku, je s tím něco špatně," odpověděla jako by nic Olívia a pomalu se postavila. Začínala čím dál více nesnášet své tělo, které se začínalo v necelých sedmi měsících čím dál více podobat tělu velryby. Cítila se neskutečně nemotorná, tlustá a to dítě uvnitř si nemohlo dát pokoj a stále se převracelo a kopalo. Absolutně to nesnášela, ale na druhou stranu chápala, že to dítě je její zlatá vstupenka k miliónům a pohodlnému životu nadosmrti.

„Můžeš mi říct, za co jsi utratila ty hrozné peníze? Proč jsi kupovala takové zbytečnosti?"

„Ty chceš šetřit na našem dítěti?! Já vím, že jsi nás tu nechtěl, ale tohle teda dělat nemusíš!" vykřikla teatrálně a dotkla se svého bříška. Pohladila ho a upřela na Christophera uslzené oči.

„Prosím tě, nebreč!" nařídil jí. Nenáviděl pláč.

„Promiň, že tu vůbec jsme, my odejdeme!" prohlásila a sebrala svůj šál a odcházela.

„Nech toho a zůstaň tady! Víš moc dobře, co ti říkal lékař!" řekl a chytl ji za ruku a i když se chtěla vytrhnout, vzal ji do náručí a přenesl ji zpátky na sofa.

Podle lékaře se nacházela v kritickém těhotenství, každý týden ji chodil navštěvovat specialista, který důkladně sledoval průběh celého těhotenství. A Olívia se nebála využít všech privilegií, které pramenily z tohoto stavu. Všechno se točilo kolem ní. Celý dům čekal na její pokyny. I Christopher.

Ten vzdal hledání Margaret... Pokaždé, když na ni pomyslel, zaplavilo ho špatné tušení. Hledal ji všude možně, dokonce se odhodlal i k její rodině, která ho neskutečně rychle vyhodila, ani se s ním nebavili.

Strýc Andrew na tom však byl ještě hůře než on. Dokonce najmuli i soukromého detektiva, ale ten na nic nepřišel. Stále mu zní v hlavě strýcova slova: „Jestli se jí něco stalo, zničím tě."

V kapse mu zazvonil telefon. Omluvil se Olívii a poodešel telefonovat.

„Hundsberger."

„Pane, tady je Booth, nemohl jsem se dovolat vašemu strýci, proto volám vám. Nalezl jsem stopu o paní Wilson v severní Itálii," prohlásil muž na druhé straně a Christophera zaplavil nevídaný pocit štěstí.

„Opravdu? Našel jste ji? Kde je?" neudržel se.

„Stále hledám, ale brzy vám dám vědět blíže."

„Pokračujte...," vyzýval ho, ale v půlce věty zmlkl, protože kolem něj proletěla váza, která se roztříštila o komodu.

„Ty mizero!" zařvala Olivia a už v ruce držela další předmět, který chtěla po něm hodit.

„Olivio, uklidni se," pokoušel se jí uklidnit, ale její rozzuřený obličej mu dával jasně najevo, že se hned tak neuklidní.

„Slíbil si mi, že už na tu děvku nepomyslíš! A ty ji ještě ke všemu hledáš!" zařvala a hodila po něm vázu, ale znenadání zakřičela bolestí a chytla se za vypouklé bříško.

„Olívio," vykřikl Christopher a přeběhl k ní. V obličeji měla vepsanou neskutečnou bolest. Křečovitě jej chytla za košili.

„Zastav tu bolest, mizero, zastav to!" křičela.

„Zavolám doktora, jen vydrž," prosil jí a pokoušel se vymanit svoji košili z jejích zatnutých dlaní.

„Nenechávej mě tu samotnou!"

„Nenechám...," slíbil a lezl pro mobil, který upustil kousek od sofa. Detektiv to již dávno položil a tak hned volal lékaři. Vyplašeně se podíval na Olivíi, která ještě více zakřičela.

„Christophere, já krvácím!" zaječela hystericky. Okamžitě k ní přešel a když viděl krev na jejích béžových šatech, málem propadl panice také, ale rozhodl se, že to musí být on, kdo zachová chladnou hlavu.

„Doktore, rychle přijeďte, moje žena silně krvácí..."