Ovládán ženou - 18. kapitola

Vypadl ji těhotenský test z ruky. Věděla, že je něco špatně, ale když se ozvalo opětné bouchání na dveře, raději poslušně šla ke dveřím a pomalu je otevřela.

Ve dveřích stál policista ve středních letech, středně vysoký, latinský typ, který ji propichoval pohledem, který ji nebyl zrovna příjemný.

„Jste Margaret Wilson?" Jeho hlas byl velmi hluboký a pod jeho pohledem se cítila skutečně zranitelná.

„Ano... Co potřebujete?" špitla a křečovitě se držela pootevřených dveří.

„Znáte Juliana Mendese?"

„Koho?" Vůbec nechápala o co se jedná. V životě toto jméno neslyšela.

„Jak dlouho tu bydlíte, paní Wilson?" zajímal se policista a neušlo ji, že si prohlíží byt přes škvíru mezi dveřmi. Bylo jí to nepříjemné, nejraději by mu zabouchla ty dveře před nosem.

„Ani ne měsíc," pípla.

„Dobře... Dávejte na sebe pozor, objevil se tu případ vykradení bytu," prohlásil policista a beze slova se otočil a odcházel.

Margaret to absolutně nechápala. Rychle zavřela dveře a chvíli stála u dveří a přemýšlela, co tohle bylo... Nechápala to, ale pak zahlédla přes otevřené dveře do koupelny zpadlý se zpět do koupelny, kde sebrala těhotenský test.

Nikdy v životě by ji nenapadlo, že bude mít děťátko...

„Díťě," zašeptala a usmála se. Cítila takové zvláštní štěstí...

„Miminko moje maličké," šeptala směrem k svému bříšku. Ani na okamžik si nepřišla hloupě, cítila, jak se jí do žil vlévá ztracená životní síla. Musí bojovat - za sebe a za toto maličké.

„Pojedu do Říma," prohlásila nahlas a začala si balit věci. Půjde na americkou ambasádu a bude žádat o pomoc. Házela oblečení a pár svých věcí do kufru, sesbírala vše, co měla a pak spočítala v peněžence, kolik má eur...

„Akorát mi to vyjde na cestu tam," proběhlo ji hlavou, ale věděla, že to dokáže. Vrátí se zpět do USA.

***

„Christophere!!" zakřičela Olívia a za jejím křikem se rozezvučil brek dítěte.

„Sklapni, ty uřvanče!" zařvala a hystericky si prohrábla vlasy. Už to s tím dítětem nemohla vydržet, prostě nemohla... Sesunula se na zem a zuřivě pěstmi zabušila do podlahy. Ten řev toho dítěte ji přiváděl k šílenství. Dítě se rozplakalo ještě více, což vyvolalo ještě větší hysterický výlev i u matky dítěte. Zařvala jako poraněné dítě a přešla k inkubátoru... Ale dítě klidně spalo.

Absolutně to nechápala... Řev dítěte se ale stále ozýval, ale ne v tomto pokoji. Někde v nemocnici, ale Olívii přišlo, jako by dítě brečelo za dveřmi. Chtěla přejít ke dveřím, ale hadičky, které měla napíchlé v její pravé ruce, ji zabrzdily. Vztekle je vytrhla a po pár krocích rozrazila dveře, ale za dveřmi nikdo nebyl.

Rozhlédla se po chodbě a když zahlédla svítící nápis - Exit - vydala se za ním. Chtěla pryč. Pak ji ale uviděla. Ta mrcha Margaret!

„Co tu dělá?!" pomyslela si a vydala se k ní. Stála u recepce a mluvila tam k té sestře. Stále na sobě měla ten hrozný hnědý kostýmek, ve kterém vypadala jako šedá myš.

Chce jí zabít, to byl jediný důvod, proč k ní šla. Měla by být v Itálii, ale teď to bylo jedno, zabije ji! Na recepci byly nůžky, které levou rukou uchopila a rozběhla se k ní.

Žena u recepce se zrovna bavila se sestrou, když periferním zrakem zahlédla pohyb a viděla, jak se k ní neznámá žena hrne s nůžkami v rukou. V rámci pudu sebezáchovy se dála na ústup a začala volat o pomoc.

Ta pacientka byla celá nepříčetná, když ji pohotoví lékaři a sestry zastavili. Křičela, zmítala sebou a volala nějaké jméno... Margaret? Nebyla si jistá, nebylo jí rozumět. Byla doslova otřesená...

***

„Pane Hundsbergere, vypadá to, že vaše žena má laktační psychózu," oznámil Christopherovi lékař. Seděl v kanceláři lékaře a nestačil se divit - na chvíli odešel vyřešit něco do firmy a mezitím se Olívie naprosto urvala z řetězu a pokusila se zabít neznámou ženu na chodbě.

„Hodlá ta žena podávat trestní oznámení?" zeptal se pouze.

„Ne, nemyslím si. Slečna Walker je značně otřesená, ale vysvětlil jsem jí, proč se to stalo. Ale vaše žena bude potřebovat pomoc a hodně podpory."

„Co to bude obnášet?" zajímal se Chris a pozoroval lékaře, který zrovna obcházel masivní stůl a usedl naproti něj. Rozepnul si bílý lékařský plášť a promnul si čelo.

„Samozřejmě bude muset užívat dané léky, ale budete muset ji velmi hlídat ohledně vaší dcery. Není vyloučené, že by se mohla pokusit jí ublížit. Laktační psychóza je značně nevyzpytatelná," vysvětloval tropělivě lékař.

„Ale proč ji dostala? Čím je to podmíněné?" chtěl vědět Christopher.

„To netušíme - prostě se tak občas stane, ale vaše manželka má silnější variantu, bohužel není vyloučené, že nebude smět kojit..."

Christopher si složil hlavu do dlaní.

„Nebojte se, to zvládneme!" pokoušel se jej podpořit lékař.

„Jak dlouho bude muset být dcera tady v nemocnici?" chtěl vědět.

„No, nejméně měsíc a půl," řekl upřímně.

„Nemohl bych si ji převést domů? Klidně s inkubátorem, zaplatil bych sestru..."

„Pane Hundsbergere, nemyslím, že je to moudré... Bude to stát mnoho peněz -," vysvětloval lékař.

„Je mi jedno, kolik to bude stát - chci jí doma," prohlásil striktně Christopher a lékař již nic nenamítal.

„A co vaše paní? Vezmete si ji také domů?"

„Samozřejmě... Musím tu být pro ni..." prohlásil Christopher.

***

„Prosím vás, jmenuji se Margaret Wilson a jsem americkým občanem! Pomozte mi zpět domů!" prosila recepční americké ambasády. Ta jen odložila pilník a podívala se na ní nic neříkajícím pohledem.

„Co chcete?" ptala se znuděně.

„Chci zpátky do USA..."

„Kupte si letenku," poradila ji sarkasticky recepční.

„Nemám finance..." zašeptala Margaret.

„To ale není naše starost - vydělejte si a pak si lítejte kam chcete! Když nemáte na cestování peníze, tak co jste sem lezla?!" vyštěkla na ni recepční a Margaret zůstala jen zkoprněle zírat.

Beze slova se otočila a pomalu odcházela... Ale hněv, který se shromažďoval už od příletu do Itálie najednou jakoby přetekl přes okraj.

Otočila se zpět k té recepční a s plameným pohledem se vydala zpět.

„Víte co, paní? Mám už toho dost! Když jsem před pár měsíci přijela sem, měla jsem práci v jedné z nejlepší galerii v zemi jako kunsthistorička! V USA jsem jednou z nejúznávanějších! Tady mě okradli, vydírali a málem zneužili a přišla jsem nyní jako správný americký občas žádat o pomoc svého státu! Jsem těhotná a chci zpět domů!" Poslední slova doslova křičela.

Recepční na ní jen zírala - nevěděla, co k tomu říct, ale někdo jiný ano.

„Madam, mohu vám nějak pomoci?" oslovil ji někdo za jejími zády.

Když se Margaret otočila, zírala do zelených očí. Můž v dobře padnoucím obleku a pečlivě učesanými ryšavými vlasy na ní shlížel z úctyhodné výšky. Přes levou ruku držel kabát a v pravé ruce držel koženou tažku.

„Kdo jste?" otázala se bezdechu Margaret. Adrenalin, který se ji vyplavil do těla, ještě proudil žilami.

„Moje jméno je Michael Gleenworth a jsem americkým velvyslandcem v Itálii a chci vám pomoci."