Ovládán ženou - 21. kapitola

Michael ji schoval do svého objetí a popoháněl ji do letadla. Po celém těle se jí naježili chloupky, bála se jako nikdy v životě. Kolem nich létaly kulky jako o závod. Nohy měla jako ze dřeva, proto ji Michael nakonec poponesl až do letadla. Bodyguardi stříleli, neváhali, ale slyšela hned několik výkřiků bolesti. Nedokázala se tam podívat.

Pocítila neskutečnou úlevu, když se ocitla na palubě, ale neměli vyhráno. Letuška, která zavírala rychle dveře, se svalila jako zťatá a padla od krve k pootevřeným dveřím. Margaret se neubránila rozrušenému výkřiku.

„Běž dozadu!" křikl Michael a vydal se zpět ke dveřím. Margaret si myslela, že jde pomoci letušce, ale místo aby ji pomohl, vykopl její umírající tělo ven a zavřel dveře. Křikl na pilota, který již startoval. Když vyhlédla z okna, viděla kolem letounu auta a spoustu lidí, ale to se již letadlo začalo rozjíždět.

„Margaret, okamžitě si sednu a připoutej se!" křikl na ni zuřivě Michael. Sám se posadil do sedadla a připoutal se.

Okamžitě udělala, co nařídil. Znenadání se ozvála dutá lána u okna nedaleko ní. Okamžitě se přikrčila a modlila se, aby se jí nic nestalo. Cítila neskutečný strach - o sebe a hlavně o své dítě.

Cítila, jak se letadlo zvedlo ze země a začíná rychle stoupat. Krčila se, doufala, že se jí to všechno zná. Ale když ji někdo chytl za ruku, Michael, dopadl na ni celkový rozsah věci.

„Michaeli!" vzlykla a schovala se v jeho objetí.

„Pšš, bude to dobré, bude to dobré!" pokoušel se ji otešit. Hladil ji po vlasech, šeptal ji slova útěchy, ale bylo to k ničemu. Pohár vší bolesti přetekl a všechna ta bolest, která se hromadila za ty čtyři měsíce, se přelila přes okraj a tekla ven...

Margaret plakala ještě hodně dlouho, už byly dávno někde nad Evropou a ona stále nebyla schopná zastavit pláč.

„Brzy budeme doma, neboj," oznámil ji a Margaretani netušila, jaká mají tato slova význam.

***

„Kde je?!" zařval zuřivě Andrew, když vylezl z auta na soukromém letišti v Římě a tam na něj čekali jen jeho muži. Bojácně k němu přistoupil Julio.

„Pane, oba objekty odletěli, nemohli jsme to zastavit, prostě nemohli!" dušoval se Julio, ale věděl, že je zle. Andrew zuřil, skutečně zuřil, protože měl Margaret na dosah ruky a protekla mu mezi prsty.

„Kam letěli?" zeptal se ledově a upřeným pohledem propichoval Julia.

Julio pouze mávnul rukou a jeden z přeživších padnul před Andrewem na kolena.

„Kde jsou?" zahřměl a přistoupil k muži na kolenou.

„Letí do New Yorku," vysypal ze sebe poslušně a podíval se na něj. Chvíli na něj hleděl a pak se v jeho očích objevilo poznání.

„Vy?!" divil se, „Nejste náhodou sen..." rozvíjel svou teorii, ale byl utnut.

„Zbavte se ho, nechci o něm už víc slyšet," rozkázal Andrew a ze strany přistoupil jeden z jeho mužů a bez jediné stopy soucitu přiložil zbraň k jeho spánku a zmáčkl spoušť. Mužovy pokusy se osvobodit tím byly ukončeny napořád.

Andrew ani nezavadil pohledem o mužovo tělo, pohlédl na Julia.

„Julio, ať mi připraví letadlo do USA, mám neodkladné řízení."

***

„Margaret, drahoušku," ozvalo se jí u ucha a na chvíli si připadala jako doma... Když ji její maminka chodila budit, oslovovala ji přesně takto. Samovolně se usmála při té šťastné vzpomínce... Tolik se jí stýskalo po ní, po její vůni, doteku, lásce... Ale s těmito vzpomínkami připlula i ta bolest z odloučení. Bolest, že její vlastní matka ji odmítla.

Pomalu začala otvírat oči, ale moc se ji nechtělo. Chtěla ještě spát, bylo toho na ní moc.

„Margaret, zlatíčko, vstávej! Přistáváme v New Yorku," oznámil ji ten mužský hlas.

„Michael,"došlo ji a začal ji docházet obsah všech těch slov.

New York, je zpátky doma! Rychle otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe. Stále byla v tom letadle, neskutečně ji kručelo v břiše, ale bylo jí to jedno. Už byla v USA!

„Margaret, jak ti je?" promlouval k ní tiše Michael a hladil ji po vlasech. Pokusila se na něj zaostřit, měl takový zvláštní vzhled - rozcuchané vlasy, dokonce nyní mohla vidět i malé vrásky kolem úst. Vypadal hrozně unaveně.

„Dobře," zašeptala a protáhla se. Díky tomuto pohybu z ní sjela deka, kterou přes ní někdo hodil. Překvapil ji Michaelův dotek na její tváři, ale skutečně překvapenou se stala, když ji položil ruku na bříško, tam, kde rostlo její dítě.

Tento dotek ji přišel až moc intimní a donutilo to se na něj zamračit. Okamžitě ruku stáhl a podal ji skleničku s nějakou tekutinou. Když na ni zaostřila, poznala pomerančový džus. Když se pokusila nasucho polknout, sama se podivila, jak obrovskou žízeň má. Nalila do sebe tu sklenici na jeden lok a nejraději by si dala ještě jednu.

Michael jako by to tušil, vzal od ní sklenici a podal ji další. Za chvíli se však ozvaly její potřeby a musela jít na toaletu. Pomohl ji a když ji vykonala, pomohl ji zpátky do sedadla. Ani neměla možnost si předtím prohlédnout letadlo, ve kterém seděla - bylo to luxusní soukromé letadlo, nechyběla ani postel a bar. Ostatně na té posteli prospala nemálo hodin a musela uznat, že byla velmi pohodlná. Nyní se posadila do křesla a hned se před ní objevil talíř plný jídla.

S obrovskou chutí se do všeho toho jídla pustila. Michael nic neříkal, jen ji pozoroval.

Když dojedla a stevart ji odnesl prázdný talíř, podívala se na Michaela.

„Kdo to byl?" Měla právo tuto informaci znát.

„Nejspíš mafie," prohlásil klidně. Margaret byla neskutečně překvapená jeho klidem.

„Ale zavraždili tolik lidí, málem nás! To je normální? Nic s tím nebudete dělat?!" budila se v ní nová bojovnost.

„Margaret, nestresuj se s tím, nyní budeš navždy v bezpečí. Je to jen můj problém, z toho si nic nedělej, všechno vyřeším," ubezpečoval ji a přikryl ji opět dekou.

Margaret měla na jazyku miliony otázek, ale přerušila jejich rozhovor hlas pilota s oznámením, že se blíží k letišti JF Kennedyho a budu přistávat.

Oba dva si automaticky začali zapínat pásy a stevartka ještě prošla kolem nich. Vypadala jako ztělesněním klidu, ale když se člověk blíže zaměřil na její obličej, byla velmi rozrušená. Zastavila se u Michaela a něco mu tiše říkala. On jí jen přitakával a poté odešla.

„Všechno bude dobré," ubezpečil ji již poněkolikáté a nabídl ji žvýkačku.

Když letadlo přistálo na americké půdě a pilot to ještě potvrdil, zaplavil ji obrovský pocit eufórie. Byla doma, po tolika měsících starostí. Byla doma. Aniž by čekala na zastavení letadla, rozepnula si bezpečnostní pás a vyskočila ze sedadla. Nemohla se dočkat, až bude doma, ve svém bytu.

„Vždyť tam máš nájemníky, Margaret!" prolétlo ji hlavou a najednou ji došlo, že teď nemá kde složit hlavu.

„Margaret, posaď se," vyzval ji Michael a ona se okamžitě posadila.

„Podej mi ruku," vyzval ji a když vložila svoji ruku do jeho, zvednul ji ke rtům a políbil.

„Ani nevíš, jak jsem šťastný," šeptnul a ona jeho slova nepochopila.

Rozsvítilo se světýlko, že konečně mohou opustit palubu. Margaret přímo vyletěla z letadla, v ruce svírajíc pas ke kontrole. Pomalu ani nepoděkovala posádce, ale udělal to určitě Michael. Když seběhla schody, ocitla se před limuzínou, u které stál tmavý muž v obleku a otevíral dveře. Nechápala, co to má znamenat. Otočila se zpět k letadlu a s nechápavým pohledem vyhledala Michaela.

„Margaret, pojď se mnou, něco ti ukážu," vyzval ji Michael a navedl ji k autu, ale její instinkt ji říkal, že tu něco nehraje.

„Michaeli, jsem ti neskonale vděčná, ani nevíš jak moc, a ráda ti to vynahradím, ale nyní bych ráda jela domů. Sejdeme se později, ano?" řekla mile a chtěla jej objemout.

Michael se na ni však podíval zvláštním pohledem.

„No tak, Margaret, pojeď se mnou, stejně nemáš kam jít," řekl vědoucně a než se rozdýchala, byla nacpána do limuzíny a se zamčenými dveřmi. Pokoušela se je zuřivě otevřít, ale nic se nedělo. Zkoušela otevřít i okno, ale nešlo to. Z druhé strany dovnitř vklouzl Michael a podívala se zuřivě na něj.

„Co to má znamenat?" vykřikla.

„Jedeme domů, miláčku."