Ovládán ženou - 19. kapitola

Margaret nemohla uvěřit svému štěstí - nyní se nacházela v kanceláři velvyslance, před ní stál šálek plný čaje, ze kterého plíživě stoupal slabý kouř. Byl jí nabídnut oběd, přímo královský. Pomalu dva dny, co cestovala, nejedla. Věděla, že vzhledem k jejímu těhotenství, to vůbec není vhodné. Musela jíst - pro to malé.

„Paní Wilson?" ve dveřích stál pan Gleenworth. „Jak se cítíte? Chutnalo vám?" zajímal se.

„Pane velvyslanče, děkuji vám mnohokrát! Jsme vám neskuteč..."

„Přestaňte s tím," vyzval ji hruběji.

„Promiňte?" absolutně nechápala jeho změnu nálady.

„Nemám rád tohle podlézání. Nabídl jsem vám jen jídlo a trochu té pomoci. Tak," prohlásil a na jeho obličeji se objevila rozmrzelost. Rozepnul si sako a posadil se naproti ní do křesla. Ne za stůl, ale na křeslo, což Margaret brala jako velké gesto. „Povíte mi nyní, co se vám stalo? A co vůbec děláte v Itálii?"

„Před několika lety jsem žila v Itálii a protože jsem měla nějaké problémy v USA,..." začala vykládat Margaret, ale znenadání ji do toho skočil.

„Nemáte snad problémy se zákonem?" otázal se s povytaženým obočím.

„Vůbec ne... Byly to spíše vztahové problémy."

„Manžel? Přítel?"

Jeho otázka ji lehce vyvedla z míry.

„Nejsem vdaná... A nemám ani přítele," uvedla na pravou míru, ale stále nechápala, co mu do toho je.

„Ale na recepci jste tvrdila, že jste těhotná," konstatoval. Z jeho hlasu byla patrná otázka. Velmi privátní.

„Nemyslím si, že je vám něco do mého dítěte!" prohlásila lehce naštvaně.

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout... měl bych se doplomatičtěji vyjadřovat, že? Když už jsem ten velvyslanec...," prohlásil s vtipem a podařilo se mu odlehčit situaci.

„Pomůžete mi zpátky do USA?" vyhrkla netrpělivě. Opravdu chtěla domů.

„Pomůžu, když vy mi nejprve řeknete, jak jste se sem dostala."

Nechápavě se na něj zahleděla. Netušila, proč o ní chce tolik vědět. Když se na něj zahleděla, byl i docela hezký - takový americký princ Harry, ale jeho chování. Začínala přemýšlet, jak se takový člověk mohl dostat do pozice velvyslance, protože on zjevně postrádal jakoukoliv diplomacii.

„Nezdá se vám, že vám do toho ale vůbec nic není? Jsem americký občas, chci vaši pomoc!"

„Slečno Wilson, nemyslete si, že vám nepomohu, jen by mě skutečně pomohlo, kdybyste trochu spolupracovala. Moc by mě váš příběh zajímal ne zrovna z profesního hlediska, ale z osobního."

Margaret na něj jen hleděla, přišlo jí to podezřelé, ale dokázala se přemoci a podívala se na něj.

„Přiletěla jsem do Itálie před čtyřmi měsíci, měla jsem tu mít práci a dům - z práce i domu se vyklubal podvod, přišla jsem o všechny peníze. Poslední měsíc jsem pracovala jako uklízečka v jedné galerii v Benátkách... A když jsem před dvěma dny zjistila, že jsem těhotná, rozhodla jsem se, že pro své dítě zabojuji víc. Chci zpět domů. V USA budu mít více možností než tu."

„Byla jste již u lékaře?" chtěl vědět.

„Ne, nemám na to finance... Což mi připomíná, že nikdo neplatil moji zdravotní pojistku, takže mám i tam dluhy."

„Počkejte, zařídím to... Mám známého," řekl a vstal. Na stole stál telefon, který zvedl. Ani nestačila nic namítnout.

„Alice, vytočte mi Ferrize... Neprodleně."

Upřeně na ni hleděl.

„Ferrizi, to jsem já, Michael - mám tu jednu ženu, co by potřebovala neprodleně vyšetřit... Dobrá, jsme tam do 20 minut," řekl a zavěsil.

„Jsme tam?" proběhlo hlavou Margaret.

„Promiňte, ale kam to pojedeme?" napřímila se.

„Nejlepší lékař tu - Lucius Ferrizi - si na vás nyní udělal čas - vyšetří vás, řekne vám vše, co potřebujete vědět o svém těhotenství," rozhodl jakoby nic. Avšak nyní k němu pocítila vděčnost, neskutečnou vděčnost.

„Děkuji vám," řekla tiše a v těchto dvou slovech bylo schováno více díků, které však nevyslovila.

„Pojďte, auto na nás již čeká."

***

„Jak mi jako chcete říct, že je pryč? Kde je?!" zařval děsivě Andrew a pravačkou srazil podsaditého mafiána k zemi.

„Nevím, pane, nevím! Odešla! Zmizela, nevím kam! Věřte mi!" vřištěl menší podsaditý muž.

„Měl jsi ji tu pohlídat a přitom jsi ji okradl a ještě naprosto zničil! Hajzle!" urval se znovu Andrew a udeřil ho několikrát za sebou, až se tomu muži oběvila v koutku úst krev.

„Teď mi povíš, kam zmizela! A vlastně všechno, co víš!" ustoupil od něj Andrew a kývnul ostatním mužům, aby učinili, co jim nakázal.

Dva chytli toho muže, kterému byli podřízeni tolik let a zavřeli jej do klece. Ten vřeštěl, spílal jim, ale nebylo mu to nic platné - v tomto světě se štěstěna otáčí po větru a nyní vane od něj. Podívali se na muže ve středním věku, kterému nyní byli podřízení.

„Nevím, slyšel jsem, že míří do Říma, ale jdou po ní i jiní lidé! Nechtě mě prosím žít!" křičel Ital přitlačený na mřížích. Něvěděl, co ho čeká...

„Pusťte psy," zavelel Andrew, který ledovým pohledem skenoval muže, který ho měl informovat o všem. Ale totálně zničil úplně vše, co mohl.

„Né!" zařval muž v kleci, protože věděl, co to znamená. Dveře za ním se pomalu začaly zvedat a on uslyšel zuřivě táhlé zavrčení. Začal hystericky vřištět, pokoušel se protáhnout mřížemi, coč bylo absolutně nemožné s jeho váhou. Alespoň protahoval ruce mřížemi a prosil a spílal na všechny kolem.

Andrew tam jen stál a pozoroval, jak se speciálně vycvičení psy vrhají na bezbranného muže, ale ani jediná buňka jeho těla jej nepolitovala. Sledoval tuto krvavou podívanou bez jediné známky emoce. Muži, kteří toho za svůj život viděli již dost, se museli odvrátit, když se psi trhali již polomrtvého muže. Pocítili úctu, ale i zároveň strach, když viděli, jak jejich nový boss se na tuto podívanou dívá bez jediné stopy zájmu.

Věděli, že si s ním nesmějí zahrávat.

***

„Tak, paní Wilson, odložte si tu," pobídla ji mile vypadající sestra v ordinaci, která vůbec nevypadala jako ordinace lékaře. Vše bylo luxusně vybaveno, vyvolávalo to dojem, že jste v nějaké právnické kanceláři. Atmosféra byla značně uvolněná a hned se cítila lépe.

Odložila si pouze kabát a usadila se v jednom z kožených křesel. Za chvíli přišel lékař, úctyhodně vypadající šedesátník s brýlemi na špičce nosu a mile se na ni usmál. Byl oblečen v normálním obleku, na chvíli se pozastavila nad tím, jestli si nespletla dveře, ale on ji hned ubezpečil, že je správně.

„Ráda vás poznávám, paní Wilson, jsem doktor Ferrizi a slyšel jsem od pana Gleenwortha, že máte podezření, že čekáte miminko!" představil se a podal ji ruku, kterou Margaret s radostí přijala.

„Pane doktore, před dvěmi dny jsem přišla shodou náhod na to, že nejspíš čekám dítě - udělala jsem si dva těhotenské testy, ze kterých pokaždé vyšel výsledek pozitivní... A pozoruji i nějaké změny na svém těle..."

„Mohla byste mi prosím sdělit, kdy jste naposledy měla pohlavní styk?" zeptal se mile, ale Margaret tato otázka zarazila... Moc dobře věděla, kdy to bylo naposledy.

„Nemůžete si vzpomenout?" otázal se jemně.

„Ne ne, pane doktore, vzpomínám si až moc dobře - před čtyřmi měsíci..."

Pokud tato informace doktora šokovala, nedal to na sobě znát. Zapsal si to do papírů.

„Asi si jste jistá, kdo je otcem vašeho dítěte, že?"

„Naprosto," zašeptala.

„Máte nějaké problémy? Je to váš přítel, manžel?"

„Úlet, jeden velký úlet," prohlásila s bolestí.

„Oh, kdybyste potřebovala jakoukoliv pomoc... Domnívám se správně, že si chcete to dítě nechat? Jste nyní již ve čtvrtém měsíci, tudíž interupce je nemožná, ale existují i jiné možnosti, jako třeba adopce a..." začal jmenovat, ale Margaret to nechtěla poslouchat.

„Ne, pokud jsem skutečně těhotná, to dítě chci víc než cokoliv na světě." Suverenita jejího hlasu odehnala všechny další otázky.

„Dobrá... Můžete si tedy odložit? Rád bych vás vyšetřil ultrazvukem," rozhodl lékař, dopsal posledních pár slov na papír, zvedl se a přešel si pro bílý plášť, který byl pověšený na elegantním věšáku.

„Pane doktore, nešlo by pouze vyhnout tričko?" otázala se stydlivě.

„Samozřejmě... Budete tedy chtít jen ultrazvuk? Nic víc?"

„Chci jen vědět, jestli je děťátko skutečně zdravé."

Usmál se na ni a otevřel dveře do vedlejší místnosti, kde se schovávala ta pravá ordinace. Hned ji vyzval, aby se položila na takové luxusní lehátko a vyhrnula si tričko. Pak ji jemně nanesl gel na téměř nezměněné bříško.

„Tak, jdeme na to," řekl s úsměvem lékař a zapnul přístroj. Když ji přiložil přístroj na pokožku, na moment to zastudilo, ale pak když uslyšela „buch - buch - buch", první slza přetekla přes okraj víčka a kanula po její tváři. Nebyly to slzy bolesti, ale štěstí - věděla, že vše bude dobré.