Ovládán ženou - 20. kapitola

„Julio, my ho prostě za kápa nechcem!" vykřikl jeden namakanější Ital. Postavil se doprostřed místnosti, hned naproti Andrewovi, který stál se založenými rukama a čelil tomuto davu. Nyní, když nechal zabít jejich bosse, právem mu tito lidé patřili... Oni však hodlali revoltovat.

„Raminezi, nebuď hloupý," zahučel Julio, který stál vedle Andrewa, ale pro jistotu dál, aby na něj nedosáhl. Sám viděl, jak prchlivý ten Američan umí být, a hlavně jak chladnokrevný. Zahlédl zbytky Goga, když odcházeli. Pomalu nic po něm nezbylo a na tom muži nebyla vidět jediná známka emoce.

Prostě nic.

„Podívej, já jsem nikdy samozvance nepodporoval a za to, že zničil Goga, by měl pikat!" vykřikl ohnivě Raminez a v jeho tmavých očích se zlostně zablesklo. Mocně zvednul své vypracované ruce a vyzval ostatní muže k pokřiku. Pár z nich se ozvalo, ale většina byla rozumnější a raději mlčela. Zvědavě pozorovali toho Amíka, který tam jen stál a tiše je pozoroval. Něco na něm bylo neskutečně matoucí. Napochodoval si to k nim bez jediného slova. Postavil se doprostřed místnosti a čelil všem těmto chlapům bez jediné známky strachu.

„Já být tebou, tak bych mlčel, Raminezi," vyzval ho Julio a postavil se mezi něj a Andrewa. Ten se právě usmál a rozešel se k němu.

„Moc mluvíš... Pravý opak tvého bývalého - jak že tomu říkáte? Kápo? - ten mi zase neřekl nic, co jsem chtěl vědět...," řekl tiše Andrew a začal přecházet po místnosti. Muži bezvědomky ustupovali, což mu značně zvedla ego.

„Ty arogantní pse," vyhrkl prchlivě Raminez a vyrazil na Andrewa, ale nečekal, že jej složí jednou rukou a ještě se dostane do pozice, že mu držel kudlu u krku. Netušil, jak to tenhle chlap udělal, ale byla naprosto v šoku.

„Chceš si semnou zahrávat?" zasyčel Andrew a jemně nařízl Raminezovu kůži. Ten jen zasyčel.

„Udělej to, dělej! Nic ti neřeknu!" křikl arogantně Ital a byly to jeho poslední slova.

Andrew mu podřízl hrdlo bez jediného mrknutí oka. Ostatní přihlížející jen vyděšeně hleděli na umírajícího Raminéze. Z krku mu valila krev, ale on byl ještě z části naživu. Andrew přidržel ho za vlasy ve stejné klečící pozici, ale rozhlídl se na ostatní.

„Kdo je další? Kdo chce skončit jako tahle špína?!" křikl na celou místnost, ale nikdo ani necekl. Umírající tělo pak pustil a to padlo na zem. Překročil ho a s rozpaženými pažemi od krve se obratil na dva.

„Výborně... Tak teď mi najděte a přiveďte Margaret Wilson."

„Tady máte, madam - napěněné banánové frappé," přišel ke stolku číšník a postavil před ní vysokou číši plnou voňavé pěny. V břiše jí jen zakručelo a hned sáhla po žlíci, co byla na podšálku a jala se prát s teou sladkou pěnou.

„Takový apetit," prohlásil hlas za ní a před ní se objevil ten velvyslanec. Bez vyzvání se posadil do protějšího křešílka. Okamžitě přiběhl nějaký číšník a objednal si dvojité expresso.

Po vyšetření, po kterém získala nádhernou fotografii z ultrazvuku a rady, jak se stravovat, ji lékař popřál hodně štěstí do budoucna. Řekl ji, aby počkala v kavárně v přízemí, že si ji někdo od ambasády vyzvedne.

Nejdříve se tu jen posadila, ale když přiběhl pikolík, něco si objednala, i když u sebe neměla žádné peníze. Doufala, že někdo přijde a zaplatí to za ni... Znělo to celkem vypočítavě, ale ona nyní živila dva americké krky!

„Jak je miminku?" zeptal se tiše Michael a natáhl přes stůl ruku a tu její, co byla na stole, zabalil do jeho medvědí dlaně. Nemohla ji stáhnout ze stolu, prostě to nestihla a jeho gesto ji moc překvapilo.

„Prý moc hezky roste," řekla tiše a ani nevěděla, proč to udělala, ale vyndala z papírů fotku a podala mu ji. Ten ji vzal do ruky a velmi intenzivně ji studoval. Na tváři se mu objevil široký úsměv a něco zvláštního v očích.

„Je nádherné..." přiznal a na chvíli se odmlčel, „v kolikátém jste měsíci?"

„V polovině čtvrtého," přiznala, ale ani nevěděla, proč by mu to tajila.

„To jste tedy musela otěhotnět už před příjezdem sem," oznámil ji to, jakoby to ani nevěděla.

„To jsme již probírali, ne?" začínala být lehce vytočená.

„Jak se cítíte?" znenadání změnil téma a napil se kávy, která před ním stála.

„Dobře," usmála se a také se napila svého frappé. Měla hlad, poslední dobou pořád.

„Nemáte hlad?" zeptal se.

„On mi snad čte myšlenky!" napadlo ji.

„Nemám...," zalhala.

„Nelžete? Pojďte, před letem se musíme najíst něčeho pořádného!" rozhodl, ale jeho slova ji zarazila.

„Před letem?" nechápala.

„Promiňte, já vám to ani neřekl - letíme do New Yorku - to snad bylo vaše přání, ne?" řekl a zavolal mávnutím ruky číšníka.

„Jak letíme? Moc vám děkuji za vaši rychlost, ale nemusíte se mnou létat." Margaret se to celé vůbec nelíbilo.

„Shodou náhod mám zařizování v USA, tak poletíte se mnou mým letadlem - jedno místo pro vás se tam určitě najde... a nemohli bychom si tykat, Margaret?" Jeho familiárnost ji zarazila.

„Promiňte, ale..." začala, ale skočil ji do řeči číšník.

„Pane, dáte si něco dalšího?" otázal se a podával oboum menu.

„Ano, dejte nám oboum pražmu."

„Skvělá volba, pane! Dnes nám ji přivezli, je čerstvá! A k tomu bylinkové brambůrky?" nabízel.

„Ano a také mně doneste zahradní salát a jako dezert tiramisu. Pro dámu tedy zmrzlinový pohár," diktoval objednávku a ani Margaret nepustil ke slovu. Ta tam jen seděla a hleděla nechápavě na něj.

„Něco k pití, pane? Mohl bych doporučit třeba toto dezertní víno Mornulegue."

„Ne, děkuji. Dáma je v požehnaném stavu - oba dva si dáme jen pomerančový džus,"nadiktoval.

„To je skvělá zpráva, pane! Gratuluji vám i vaší manželce! Hned to zařídím," vyhrkl číšník a odběhl dřív, než jeden z nich stačil spravit ten omyl, co se stal. Ale Michael s tím zjevně neměl problém.

„Nevadí ti to snad, že jsem pro nás objednal?" zeptal se ještě nakonec Michael. Na tváři měl výraz čiřé nevinnosti. Margaret se nezmohla na slovo, nemělo cenu s ním bojovat, i když na druhou stranu věděla, že mu musí projevit vděčnost.

Zařídil pro ni toho lékaře, nyní ji chce vzít zpátky domů... Ujal se jí jako nějakého nalezeného štěněte, ale nemohla mu nic říct, protože si uvědomovala, co mu dluží. Musela překousnout i to vnucené tykání.

„Nevadí," řekla tiše nakonec a pokusila se na něj usmát.

„Máš nádherný úsměv, víš to?" znenadání ji složil poklonu. Propaloval ji přes stůl pohledem, což v ní vyvolalo hodně smíšené pocity - nejraději by utekla.

„Nemohli bychom změnit téma, Michaele?" Poprvé ho oslovila jménem, což ho značně překvapilo.

„Samozřejmě - na jaké?" vyzval ji k otázkám a opřel se o křeslo s upřeným pohledem na ni.

„Jak dlouho tu pracuješ?" plácla první blbost, co ji přišla na jazyk. Hlavně se nechtěla bavit už na této úrovni.

Zbytek večera utekl neskutečně rychle. Margaret byla překvapená vývojem událostí - ráno ještě byla ta, co neměla kde složit hlavu. Nyní měla plný žaludek, smích na rtech a musela uznat, že na Michaelivo je něco zvláštního. Byl k ní neskutečně milý - zaplatil ji večeři a pak ji pomohl do svého auta.

Vykládal ji vtipné historky z Itálie, bavil ji příběhy z dětství. Moc se ten večer nasmála. Po kratší jízdě Michael vystoupil a ona když vystoupila, viděla, že se ocitla na letišti. Bylo daleko menší než takové ty obrovské a kousek od nich stálo letadlo.

„Pojď," vyzval ji Michael a podal ji ruku. Tak nějak automaticky ho chytla za ruku a šla s ním k letadlu. Nic si sebou nebrala, ten malý kufřík věcí nechala na velvyslanectví. U schůdků čekal muž, kterému Michael předal klíče od auta a pomohl ji na schůdky.

Najednou kolem nich prosvištěla kulka.