Ovládán ženou - 15. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

Tichým bytem se rozezvučil zvonek. Zvonění pokračovalo nejméně dalších pět minut, poté se člověk na druhé straně dveří unavil... Ale nevzdal. Vzal do ruky telefon a vytočil jedno číslo. Mobilní telefon na konferečním stolku se rozezvučil, ale žena sedící kousek od něj se ho nepokoušela zvednout. Dál třídila papíry, které nutně potřebovala k přestěhování do Itálie.

Muži za dveřmi již došla trpělivost.

„Margaret, jsi v pořádku? Prosím tě, odpověz mi,“ vykřikl a silně zabouchal na dveře.

Žena však nereagovala, dále pokračovala v probírání se doklady.

Nechtěla s nikým mluvit. Cítila se bídně, nenáviděla sebe sama proto, že opět podlehla tomu muži, který již podruhé vstoupil do jejího života. Ale vlastně si za všechno mohla sama...

Opět se ozvalo zabouchání.

„Sakra, Margaret! Vím, že tam jsi! Otevři!“

Margaret se zvedla a rázným krokem přešla do ložnice. Na posteli byl položený již napůl plný cestovní kufr, do kterého vložila další věci.

Měla za sebou velmi produktivní den – podala výpověď v práci, což proběhlo až překvapivě rychle. Prostě tam jen přišla velmi brzo ráno, sbalila si věci a na svůj stůl položila výpověď. Měla schůzku na italském konzulátu, kde řešila vše potřebné kolem přestěhování se do Itálie.

Původně si myslela, že se přestěhuje do Říma, ale práci i ubytování nalezla v malém městečku nedaleko Benátek. Let do Benátek přes Londýn ji poletí za ani ne pět hodin a ona ještě nemá vše sbaleno. Stihla ještě nalézt i agenturu, která ji najde nájemce do jejího bytu.

Znovu se ozvalo zabouchání na dveře.

„Ten si snad nedá pokoj,“ proběhlo ji hlavou, ale otevřít nešla. Nechtěla se s nikým bavit. Nejhorší na tomto všem bylo, že musela přetrhat vztah s Andrewem, kterého začínala mít skutečně ráda.

Sebrala komínek oblečení a vložila jej do kufru a rychle vběhla do koupelny, kde sesbírala kosmetiku, uzavřela přívod vody a ještě naposledy se na sebe podívala do zrcadla. Upravila si trochu vlasy a vrátila se do ložnice, kde dala do kufru poslední její věci, fotky jejích sester a rodiny... I když na ni zanevřeli, stále na ně vzpomínala.

„Nyní bych je tolik potřebovala,“ pomyslela si a pod tlakem emocí ji do očí vstoupily slzy. Utřela si slzu, která přetekla přes okraj a rázným pohybem uzavřela kufr.

Šla ještě ykontrolovat, jestli všechny spotřebiče jsou vypojené z přívodu elektřiny, podívala se, jestli někde nenechala nějaké jídlo, které se dá zkazit a pak se oblékla do bundy a vzala kufr a naposledy se rozhlédla po bytě, ve kterém strávila poslední roky.

Bude jí tu vše chybět.

Hluk na chodbě utichl, ale pro jistotu to ještě tiše zkontrolovala přes kukátko. Oddechla si, nikdo tam nebyl. Tiše otevřela dveře a vyšla z bytu, který zamknula a vydala se k výtahu, který během chvíle ohlásil cinknutím. Naposledy se pokochala pohledem na chodbu a dveře výtahu se zavřely.

V přízemí byla během mžiku. Již od výtahu mohla vidět, že taxi na ni již čeká, proto rychle přešla k domovníkovi, aby se s ním rozloučila. Alespoň pro zatím.

„Paní Wilson, opravdu nás opouštíte?“

„Je to tak, musím pryč.“

„A kam jedete?“ otázal se domovník a posadil se na židli. Přeci již není z nejmladších.

„To vám nemohu říci. Kdyby se po mně kdokoliv vyptával, řekněte, že jsem odjela za příbuznými do Iowy. Tady jsou mé klíče, pan Clork by si pro ně měl přijít ještě tento týden,“ řekla a podala mu klíče.

„Hodně štěstí, paní Wilson,“ popřál ji smutně.

„Děkuji, Georgi, za vše,“ opáčila tiše a vydala se rázným krokem k východu.

„Sbohem...,“ zavolal za ní.

Taxikář na ni již nedočkavě čekal před vchodem.

„Paní Wilson?“

„Ano, to jsem já,“ prohlásila a podala mu svoje zavazadlo. Ovanul ji studený vítr, což ji donutilo, aby si bundu přitlačila více k tělu.

„Margaret,“ ozvalo se za ní. Bleskově se za hlasem otočila a tam spatřila Christophera, který si to k ní rázoval přes ulici. Zajíkla se a rychle naskočila do přistaveného taxíku.

„Rychle, jeďte, rychle!!“ křikla na řidiče, protože viděla, jak rychle se Christopher přibližuje. Taxík se začal pomalu rozjíždět, ale Christopher byl rychlejší. Rychle uzamkla dveře, stihla to jen tak tak, ale on se nevzdal, začal bouchat na okénko auta.

„Margaret, neodjížděj!“ křičel a v jeho obličeji byly vepsány velmi silné emoce, které Margaret neskutečně překvapily. Ale v tom okamžiku se taxík pořádně rozjel a ona jen sledovala, jak Christopher mizí v dáli, ale nemohla se zbavit zlého pocitu, že si ještě více zničila život.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI