Ovládán ženou - 9. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

Ten den se už do galerie nevrátila. Byla tak zvláštně unavená, naprosto zdecimovaná chováním Christophera, že se nechala odvést k sobě do bytu. Když se ocitla uvnitř, byla natolik unavená, že padla na gauč a zůstala ležet. Ani jedna jediná buňka v jejím těle se nechtěla hýbat.

Chvíli tak ležela, ale pak se zvedla a přešla do koupelny. Opláchla si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Byla to stále ona, nenašla na sobě žádnou znatelnou změnu, ale uvnitř si přišla naprosto jiná. Rukou se dotkla rozpraskaných rtů.

"Jak dlouho to je, co tě někdo políbil?" proběhlo ji hlavou. 

Když si uvědomila, kdo ji naposledy políbil, rozplakala se. Byl to právě Christopher, kdo ji jako první, vlastně jako jediný, v životě políbil. Opřela se rukama o hranu umyvadla a zhluboka nadechla.

"Ne, nebudeš pro něj brečet," vyzvala se plačtivě, ale bylo jí to k ničemu. Nedokázala se už vůbec ovládat. Pak zahlédla, co se jí to rýsuje na krku - několik malých modřinek.

"On si mě označil," vyhrkla šokovaně a důkladněji začala studovat kuži na krku. Povzdechla si a pomalu přešla do kuchyně, otevřela lednici a sáhla po pomerančovém džusu a nalila si plnou sklenici. Džus nechala stát na lince a zamířila i se skleničkou do ložnice.

Bude muset napsat Miguelovi, že dnes nemá čas... Vlastně ani náladu. Ani se nenamáhala se svlékáním, napila se a odložila skleničku na noční stolek a padla oblečená do postele.

Nejhorší na celé této situaci bylo, že se jí živě vracely vzpomínky na školní léta. Teď, když zavřela oči, viděla Christophera, jak se nad ní sklání, tiskne se k ní celým tělem. Jejich těla se oddávají tanci staršímu než je lidstvo samo a ona sílou těchto vzpomínek pocítila touhu. Tu starou mocnou touhu, která ji dohnala až na pokraj svých možností.

"Nechci to zažít znovu," prosila nahlas Margaret, ale nikdy ji nemohl ujistit, že opět neskončí v osidlech Christophera Hundsbergera. Nyní se zdál ještě nebezpečnější než před lety. Na střední to byl jen nejkrásnější kluk na škole, který ji připravil o panenství a nezapomněl je u toho natočit na video. Ona byla ještě tak hloupá, že mu vyznala lásku...

V hlavě se jí rozezvučil jeho smích, přesně ten, kterým ji odpověděl na její slova lásky. Smál se na celé kole a pak ji řekl, že on sebe také miluje a že je krásné, že mají něco společného.

Po maturitě nechal Christopher zveřejnit video, na kterém byli oni dva. To ji naprosto zničilo. Zvykla si už, že byla pouhým zdrojem pobavení pro celou školy, ale netušila, že ji natáčel při sexu s ním.

Nejhorší situace však nastala, když se vše dozvěděl Margaretin otec. Přestal se s ní stýkat, absolutně ji odřízl. Vydědil ji, zřekl se ji. Více než 9 let se neviděla se svými sestrami. Nemluvila se svojí matkou. Odcestovala do Evropy, vlasními silami vystudovala, našla si práci.

Ale každou chvíli na ně vzpomínala - na každoroční obrovské Díkuvzdání, na které se sjela celá rodina. Každé Vánoce, které trávila sama, vzpomínala na obrovský stromek v hale, který vždy dům provoněl vůní lesa.

Pokusila se, i přes otcův zákaz, vrátit první Vánoce po tom incidentu domů - koupila dárky a za své poslední peníze sehnala letenku do New Yorku. Myslela si, že se nad ní otec zželí, ale on místo uvítání navrácené dcery, ji vykopl z domu se slovy, že štětky v jeho rodině nemají co dělat.

Ten večer poprvé a naposledy nocovala v útulku pro bezdomovce. Neměla peníze na ubytování a na zpáteční letadlo už vůbec ne. Další den byla nucená chodit New Yorkem a shánět něco k jídlu. Byla obrovská zima a neměla kam jít. Litovala všeho, co udělala. Měla zůstat ve Florencii.

Souhrou osudu potkala svoji bývalou učitelku kreslení, paní Johnsonovou. Ta stará paní ji okamžitě poznala a vzala ji k sobě do bytu. A právě ta ji poskytla finance na zpáteční cestu do Florencie. Paní Johnsonové vděčila za mnohé, v ten den ji zachránila život.

Jak se vrátila do New Yorku, její první kroky vedly za ní - chtěla jí vrátit všechno, co si půjčila a ještě daleko víc, ale paní Johnsonová nic nechtěla. Řekla jí, že ji daleko více bude stačit, když občas za ní přijde. Bohužel pár měsíců po návratu do NY, paní Johnsonová zemřela. Alespoň ji mohla péči oplatit - neměla příbuzné, tak se ujala organizování pohřbu, na kterém poprvé viděla Richarda.

Vlastně paní Johnsnové vděčí za mnohem víc...

Udělala pro ni daleko více než vlastní rodina.

Po návratu z Florencie Margaret bojovala s obrovskou chutí vyhledat svoje milované sestry, Mary a Grace. Zaplatila dokonce soukromého očka, aby ji zjistil o nich informace. To, co se dozvěděla, ji překvapilo - obě sestry chystaly svatbu a ještě ke všemu dvojitou. Grace si brala obchodníka s cenými papíry na Wall Street a Mary plastického chirurga. Zjistila dokonce si datum svatby a tiše doufala, že ji sestry vyhledají a pozvou ji na svatbu.

Její očekávání nebylo naplněno - pozvánka ji nepřišla. Přesto udělala riskantní krok a koupila oboum velmi drahý svatební dárek a poslala jim jej s přáním všeho nejlepšího.

Dar se do jednoho dne vrátil. Nepřijaly jej. Tento skutek Margaret pokaždé naplnil obrovským smutkem, protože své sestry neskutečně milovala a ony ji odvrhly, aniž by chtěly znát pravdu. Neskutečně jí to ublížilo.

Fotky ze svatby našla v jednom společenském deníku, takže alespoň skrz ně se mohla podívat na svatbu svých sester. Byly krásné, obě v dlouhých bílých šatech až k zemi. Ten časopis měla schovaný na dně krabice spolu s dalšími dary, které jim během let pořídila. Bláhově si myslela, že se sejdou a padnou si kolem krku.

Nyní je dvojitou tetou - obě její sestry mají už děti. Grace má chlapce, Tobyho, Mary malou Rose. Ani jednou sestřiny děti neviděla.

Stejně největší rána přišla od její vlastní matky. Margaret, její matka, byla silně zásadová žena, ale vždy ji milovala. Byla její oporou, jejím sloupem, který ji držel. V největším zoufalství ji napsala dopis, ve kterém ji prosila, přímo žebrala o odpuštění, ať se na ni zlobí kvůli čemukoliv, na čemž podle ní nese vinu. V dopise ji napsala vše, co se stalo a prosila ji o setkání.

Odpověď na její dopis přišla až za několik týdnů - její matka ji vyzývala, aby ji už více nekontaktovala, že s ní nechce mít nic společného, že už do jejich rodiny nepatří.

Byla to jako rána dýkou do srdce. Kdyby něco udělala, ale ona byla absolutně nevinná - pouze se zamilovala do nesprávného muže.

Z toho důvodu dělala vše pro to, aby se s žádným mužem skutečně nezapletla...

S bolestnými vzpomínkami upadla do hlubokého spánku, ve kterém se snažila nalézt zapomnění.

***

Vzbudil ji drnčivý zvuk zvonku. Nevěděla, jak dlouho spala. Slepě šmátrala kolem sebe hledajíc své brýle, které pak našla odložené na nočním stolku. Podívala se na hodiny a zhrozila se.

"Sakra!" ulevila si a vyskočila z postele. Už před hodinou měla mít schůzku s Andrewem. Opět se ozval zvonek. Běžela ke dveřím a cestou se pokoušela upravit si svůj vzhled, kterému hluboký spánek dal zabrat.

U dveří na komodě nalezla blikající telefon - 12 zameškaných hovorů od jednoho jediného čísla. To bude nejspíš Andrewovo.

"Než mu ale zavolám, otevřu ty dveře," pomyslela si a sáhla po klice.

"No konečně! Lekl jsem se, že se ti něco stalo!" ozval se hlas Andrewa, když pootevřela dveře a jí se naskytl pohled na něj v nádherném obleku. V ruce držel obrovskou kytici růží a nějaké tašky.

"Moc se ti omlouvám, Andrew! Já jsem usnula!" začala se mu omlouvat.

"Nic se neděje, Margaret! Když nemůže Mohammed k hoře, musí hora k němu, takhle nějak se to říká, viď?" pravil s úsměvem na rtech a podal ji kytici růží. "Donesl jsem láhev vína a čínu - říkal jsem si, že dnes oceníš víc večeři někde v soukromí, než pompézní večeři někde v centru."

Nevěřícně se na něj podívala netušíc co říct.

"Najíme se tady nebo mě i pustíš dál?" řekl žertem. Margaret si nemohla pomoci, usmívala se na celé kolo, když ho pouštěla dál do svého bytu. Nevěděla, co se jí za teplo rozlévá po hrudi, ale věděla, že tento večer si užije.

Předešlá kapitola                                                                                                 Další kapitola