Ovládán ženou - 11. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

Margaret si nestačila uvědomit, kam přesně sahá, ale v okamžiku, kdy ztuhl, věděla přesně, co našel.

"Margaret? Prosím tě, vím, že mi do toho nic není, ale co s tímhle přesně děláš?" tázal se jí se zvědavostí v hlase, v ruce držíc její bič a korzet.

Rychle vyskočila a pokusila se mu věci vytrhnout z rukou. On se nebránil, jen poodstoupil od skříně a nic neříkal. Jen ji pozoroval. Margaret hodila věci do skříně a rychle zavřela dvířka skříně. 

"Měl bys jít, opravdu bys měl jít," vyhrkla a studem celá zrudla. Nikdo nevěděl o této stránce její osobnosti. Opřela se hlavou o skříň a zhluboka dýchala.

"Prosím tě, Margaret, jsi hrozně nervózní. Vždyť já tě nesoudím, proč jsi tak stydlivá? Čeho se bojíš? Co ty víš, třeba se rád oddávám sexu na střeše nebo v přírodě! Nebo jsem bisexuál! A soudíš mě? Ne! No tak máš ráda tvrdší zacházení... Nezblázním se z toho," prohlásil.

Šokovaně se na něj otočila. "To myslíš vážně?" vydala ze sebe.

"Smrtelně! Pojď, natáhni se," vzal ji za ramena a dovedl k posteli. Ona se poslušně natáhla na posteli a překvapilo ji, když ji starostlivě přikryl. Pohladil ji po vlasech a pak se na ni rošťácky usmál. "Jednou se mi budeš muset ukázat v tom svém prádelku," řekl se smíchem a ještě víc vyprskl smíchy, když viděl její překvapený výraz. 

"To si teda ještě rozmyslím," odvázala se Margaret a uvolnila se. Zhluboka se nadechla a podívala se na Andrewův obličej. Přišel jí přímo mýtický, vysněný, neuvěřitelný.

"Nekoukej tak na mě, budu si myslet, že se ti líbím!"

Po jeho slovech se na něj zaculila. Byl hrozně zábavný, zvláštní, prostě jiný. Přiváděl ji do rozpaků, najednou se v sobě nevyznala. Kdyby nevěděla, že Andrew je strýc Christophera, nikdy by ji to nenapadlo - nebyli si vůbec podobní. Byli jako léto a zima, oheň a led.

"Mohu?" otázal se jí a když kývla, posadil se na kraj postele.

"Uvědomuješ si, že se vůbec neznáme? Včera touto dobou jsem věděla, že existuješ, ale vůbec jsem si nemyslela, že si nyní budeme tykat a budeš v mojí ložnici. Je to šílené, přijdeš mi jako sen... Prostě si kompletně přijdu jako ve špatné komedii," vyhrkla Margaret a sledovala výraz jeho tváře.

"Špatná komedie, jo?" smál se.

"Jo... A ještě horší je, že mě za jeden den znáš lépe, než spousta lidí, co mě zná roky."

Vlídně se na ni usmál a podíval se na hodinky. "Budu muset jít, nebudu tě otravovat, určitě si potřebuješ odpočinout," začal se zvedat.

"Nemohl bys ještě chvíli zůstat?" zašeptala Margaret.

"A bylo by to vhodné?"

"Zůstaň, budeme si povídat. Dlouho jsem se s nikým takhle necítila."

Na její slova nic neřekl, jen si sundal boty a natáhl se na posteli vedle ní. Otočila se k němu a hodila na něj část své peřiny, takže nyní cítila jeho živočišné teplo blízko sebe.

"Nikdy v mé posteli neležel muž," vyhrkla bezmyšlenkovitě.

Mlčel. Jen na ni hleděl. Trochu se k ní více přiblížil, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Jakoby se bál, že ji vyplaší.

"Tvého synovce jsem poznala na střední. Všimla jsem si ho už první den školy. Seděla jsem na lavičce a pozorovala jsem, jak kráčí ke dveřím školy. Hrozně moc se mi líbil, ale nebyla jsem naivní, věděla jsem, že on mě neviděl. Pár dní po začátku školy už byl králem školy. I když byl v prváku, kluci z nejstaršího ročníku mu zobali z ruky," spustila Margaret, ale na chvíli se odmlčela. Na okamžik zaváhala, zda má vůbec tohle Andrewovi vyprávět.

"Pokračuj, prosím," vyzval ji tiše.

"Ani netušíš, jak mě překvapilo, když se jednou objevil u mojí skřínky. Ležérně opřený o vedlejší skřínku, sluneční brýle na očích, vypadal moc hezky. Vypadly mi učebnice z ruky... Nepomohl mi je sebrat, stál tam, jako by si užíval ten pocit, že jsem u jeho nohou. Pak si sundal brýle a řekl mi: "Máš v pátek večer čas?" Stačila jsem jen kývnout. "Tak na mě počkej v sedm u Landersonů, na rohu 45 a 46. Víš kde to je?" Zůstala jsem na něj zírat. "Tak víš?" netrpělivě na mě zavrčel. Tak jsem jen stačila zakývat hlavou... Nikdy jsem tam neměla chodit."

"Co ti ten hajzl udělal?" zavrčel a vzal ji za ruku a jemně ji stiskl.

"Byl překvapivě milý. Donesl mi růži. Prý jsem se mu od prvního dne na škole líbila. Já, koza hloupá, jsem těm jeho řečičkám naletěla! Vzal mě dokonce i do restaurace..."

Odmlčela se, neměla už sílu dál vyprávět. "Proč ti to vůbec vykládám? Jsi jeho strýc! V tvých očích je dokonalý!" vyhrkla nešťastně.

"Povídej, nestyď se, řekni mi všechno. Nikdy jsem neřekl, že ho mám dvakrát v lásce. Je to pro mě důležité, řekni mi všechno."

"Já se bojím čelit své minulosti... Nechci, aby se mi ty vzpomínky vracely," vypravila ze sebe tiše a pokoušela se neplakat.

Andrew ji pouze stiskl ruku a mlčel. Čekal.

"Přišlo mi divné, že ve škole se ke mně nehlásí, ale večer mě vláčí po městě. Měla jsem kvůli tomu i problémy s rodiči, nechtěli mě večer pouštět ven, ale já i kvůli němu utíkala oknem z domu! Odmítala jsem však něco vidět - bláznivě jsem se do něj zamilovala. Jednou mě přemluvil, abych s ním šla do tělocvičny, že mi tam chce něco ukázat. Bylo to těsně před Vánoci, venku zima, tělocvična byla překvapivě vyhřátá..." Hlas se jí zadrhl, ale zhluboka se nadechla a pokračovala.

"Uprostřed tělocvičny stál stůl, viděla jsem ho, protože celá hala byla osvětlená. Dovedl mě k tomu stolu a řekl mi, že mu mám dokázat, že ho miluji. Nevěděla jsem jak. Překvapivě ze mě strhl šaty a doslova se na mě vrhl..." Ke konci věty již pouze šeptala.

"Bože," vypravil ze sebe Andrew a obličej si zakryl dlaní a otočil se zády a zhluboka dýchal.

"Nejhorší na tom celém nebyla ani skutečnost, že mě připravil o panenství na stole, ani to, že mě ani jednou během celého toho aktu nepolíbil, ale on mě na tom stoje nechal nahou a připoutanou. Prostě odešel a nechal mě tam. Nevěděla jsem, co mám dělat!" vyprávěla plačtivě Margaret.

"Margie," vydal ze sebe Andrew, "já nevěděl, že ti někdy něco takového udělal."

"Už jsem se připravovala na to ponížení, které by mě čekalo, kdyby mě tam ráno našel školník, ale těsně před ránem přišel Christopherův nejlepší kamarád, David. Přišel ke mně, já nebyla schopná ze sebe vydat slovo, bála jsem se, co by mi všechno mohl udělat. On tam jen stál a koukal na mě. Pak vytáhl nůž a já málem začala brečet. On mi ale neublížil, přeřízl ty provazy, co mi držely končetiny a já i přes obrovskou ztuhlost končetin jsem se honem začala oblékat. Když odcházel, jen mi poděkoval za dobrou show... V životě jsem nezažila větší ponížení."

Už nemohla dál mluvit. Slzy už jí došly, už jen tupě zírala do stropy. Překvapivě ji zalil i pocit zvláštního kldu, že to už konečně někomu řekla... Pak jí proběhlo hlavou, komu se tu vlastně svěřila.

"Bože, já jsem blbá!" vykřikla. "Vždyť ty se mi teď taky vysměješ! Nikdy jsem to nikomu nevykládala a řeknu to tobě, zrovna tobě!"

"No tak, no tak," konějšil ji a objal ji.

Chvíli se jeho objetí bránila, ale po chvíli mu padla kolem krku a začala brečet.

"Neboj, já se o tebe postarám!"

Tyto slova ji doprovázela do ráje snů, ve kterém hledala milosrdný klid.

Předešlá kapitola                                                                                                Další kapitola