 |
| Vytvořeno úžasnou Magic |
"Máš krásný byt," konstatoval po chvíli Andrew, zrovna v okamžiku, kdy Margaret hledala v přihrádce otvírák na víno.
"Děkuju, vybavení tohoto interiéru mi dalo zabrat, ale mě to baví," odvětila a vítězoslavně se usmála, když nalezla otvírák, ale když se jala otvírat láhev, špunt se postavil na tvrdý odpor.
"Ukaž," vzal ji z ruky otvírák a otevřel láhev jako by nic. Margaret se tomu jen zasmála. Natáhla se pro tác s jídlem a přešla s ním k televizi.
"Na co se chceš podívat?" otázala se ho Margaret. Položila tác na stolek a přešla k televizi, aby ji zapnula.
Andrew se zrovna rozhlížel po kuchyni, hledal sklenky na víno. "Nevím... Na co se ráda koukáš?" odvětil ji.
"Záleží na náladě," odpověděla a vrátila se do kuchyně.
Margaret se natáhla pro skleničky a pokynula mu, ať jde za ní. "Nemyslela jsem si, že za mnou přijdeš. Usnula jsem a úplně jsem zapomněla na naši večeři. Ještě jednou se ti omlouvám!"
"Přece bych tě nemohl nechat hladovou," usmál se na ni Andrew a pohodlně se usadil na pohovce. Nikdy neměla u sebe v bytě muže, proto se stále musela vracet pohledem k tomu muži hovícím si v jejím obývacím pokoji. Už po příchodu si sundal sako a teď tu chodil jen v dobře padnoucí bílé košili a černých kalhotech. Jeho kravata byla přehozena přes jeho sáčko, tak si mohl dovolit rozepnout si vrchní knoflíčky u košile. Její pohled upoutal mužný chomáč chloupků, divoce se kroutících na jeho hrudi.
"Tak na co chceš se podívat?" zopakovala otázku a rychle uhnula pohledem, když se jejich pohledy střetnuly. On se jen pobaveně ušklíbl, kam mířil její pohled.
"Pujč mi to, prosím," natáhl ruku po ovladači. Margaret mu to bez slova podala. "Posaď se ke mně, já nekousnu," dodal s úsměvem, který by mu záviděla kdejaká hollywoodská hvězda. Margaret okamžitě zaplula na druhou stranu pohovky, čemuž se jen zasmál a začal přepínat televizi, dokud nenašel, co hledal - seriál, který doslova zbožňovala.
"Oni ještě dávají Chůvu k pohledání?" zasmála se.
"No jasně! Koukám na to každý večer v pracovně... Je to skvělá blbost."
"Skvělá blbost? Co to je za výraz?" smála se na celé kolo Margaret.
"Já nevím, jak to jinak říct," usmál se na ni Andrew a na malý okamžik přestala Margaret dýchat. Lehce se k ní naklonil, díval se jí do očí, ale hned se vrátil do původní polohy a sáhnul po láhvi vína a oboum patřičně zavdal do sklenek. Pak sáhnul po krabičce s čínou a podal ji Margaret.
"Dej si, musíš mít hlad." Hned potom si vzal i svoji krabičku a v klidu začali jíst.
Bylo strašně překvapivé, alespoň pro Margaret, jak spolu vycházejí a přitom se neznají ještě ani den, ale k tomuto člověku cítila nepopsatelnou důvěru. Přímo z něj vyzařovala, nemusela se bát, že jí lže, že jí klame. Byl naprosto upřímný.
Již mnoho let nepocítila takovou důvěru k muži, tedy kromě Richarda, ale toho brala pomalu jako otce. Nyní zažívala úplně jiné pocity. Hřejivé, příjemné. Zachvátila ji obrovská chuť jej obejmout, ale zarazila se, přece to nemohla udělat.
"Mluvil jsem dneska s Christopherem potom, co jsi odešla."
Po této větě Margaret přestala jíst. Bála se mu i podívat do očí, protože absolutně netušila, co Christopher o ní řekl.
"A?" vydala ze sebe. Hůlkami se vrtala v nudlích a pozorně poslouchala.
"Chtěl bych se ti za něj omluvit."
Došly jí slova. Nevěděla, co říct.
"Víš, Christopher ji zvláštní stvoření, ale pokud mě moje intuice neklame, tak ti vůbec nemusím o něm vkládat, znáš ho moc dobře. Znáte se již z dřívějška, že? Ty jsi ta, kterou si měl vzít," pokračoval Andrew.
Jak vzít?? proběhlo hlavou Margaret.
"Já ti vlastně vůbec nic nevyčítám. Já jsem se ti za něj jen přišel omluvit. Nevím, co se mezi vámi odehrálo, ale vzhledem k tomu, že jsem po smrti mého bratra převzal roli hlavy rodiny, cítil jsem povinnost se ti omluvit. Vypadala jsi velmi rozrušená a znám svého synovce. Prostě ti něco musel udělat a já, i když nevím co, a on mi to odmítl říct, omlouvám se ti za něj. Omlouvám se za cokoliv, co udělal."
"Prosím tě, co jsi to říkal? Jak jsem si ho měla vzít?" vyhrkla Margaret.
"Ehm, je to pár let, měli jste se brát, ne? Ale neznám bližší detaily - pak z toho sešlo a Christopher si vzal Olívii..."
"Bože...," zašeptala. Na víc se nezmohla. Vůbec netušila, proč by si ho měla brát. Po zbytek střední spolu vůbec nemluvili. Jaká svatba? Měla tisíc otázek, vůbec nic nechápala.
"Omlouvám se, že jsem vytáhl zrovna bolestivé téma rozhovoru, ale přišlo mi, že se musím omluvit, ale věřím ti, že o tom se nedá mluvit v superlativech a ještě se mnou."
"Já totiž vůbec nevím, že bychom se měli někdy brát. Takřka jsme spolu nemluvili...," vysvětlovala svoje překvapení Margaret, ale v půlce věty se jí zlomil hlas.
"Aha..."
Margaret zůstala tiše sedět a pokoušela si srovnat myšlenky. Koukala před sebe a nevěděla, jak na to má reagovat. Po chvíli ucítila dotyk na rameni. Andrew se ji pokusil obejmout, ale Margaret nijak nereagovala.
"Andrew, nejspíš bys měl jít pryč...," vyhrkla hlasem, ve kterém se ozývaly zadržované slzy.
"Řekl jsem něco špatně?" chtěl vědět.
Místo odpovědi Margaret unikl bolestivý vzlyk.
"Ne, já už nechci brečet," zašeptala a o to víc ji začaly hrnout nenáviděné slzy po tvářích.
"Margaret!" V tom okamžiku ji Andrew pevně objal a ona se jeho objetí plně poddala. Opřela si hlavu o jeho košili vonící jeho jemným parfémem a tiše vzlykala. On ji pouze hladil po zádech a utěšoval.
Takto seděli dokud poslední Margaretina slzy nezkanula po její líci a vzlyky se neutišily. Andrew ji bez váhání podal čistý kapesník, do kterého se silně vysmrkala. Ale když se podívala na kapesník, byl od krve.
"Doprdele," vyhrkla a vystřelila do koupelny. Je to několik let zpátky, co jí naposledy tekla z nosu krev, ale moc dobře věděla, co to znamená...
Andrew za ní běžel a okamžitě ji podával nový kapesník. Beze slova ji pomáhal, Margaret, která nebyla zvyklá na pomoc, nevěděla prvně, jak se má zachovat. Nevěděla, jak mu má vyjádřit tu obrovskou vděčnost, kterou cítila. Ale také nechtěla nikomu za nic vděčit. Byla plná protichůdných pocitů a nemohla se v sobě vyznat.
Krev pomalu přestávala téct, ale i tak se Margaret cítila naprosto unavená... Andrew to na ni vycítil a vzal ji do náručí a nesl ji do místnosti, kde se domníval, že je ložnice.
"Rozhodl ses sportovat v těžké váze, že mě už podruhé v jeden den taháš v náručí?" pokusila se o vtip Margaret.
"Spíš v zachraňování dam v nesnázích," zakřenil se na ni. Ramenem si otevřel dveře do ložnice a zamířil s ní rovnou do postele. Tam ji uložil a rozhlédl se.
"Ještě se mi nestalo, aby na prvním rande se stalo tolik věcí a nakonec jsem s dámou skončil v její ložnici," zavtipkoval.
"Holt máš dnes štěstí - mimochodem - tohle je rande?" povzdechla s úsměvem Margaret a pokusila se zvednout.
"Nene, zůstaň ležet. Podám ti nějakou košili, prostě něco, v čem bys mohla pohodlněji spát a pak tě tu nechám, aby ses mohla převléct," řekl rozhodně a otevřel jednu ze skříní a sáhl do jedné z poliček.
Margaret si nestačila uvědomit, kam přesně sahá, ale v okamžiku, kdy ztuhl, věděla přesně, co našel.
"Margaret? Prosím tě, vím, že mi do toho nic není, ale co s tímhle přesně děláš?" tázal se jí se zvědavostí v hlase, v ruce držíc její bič a korzet.
***
"Paní Hundsbergerová, nemůžete mě takhle vytáhnout večer z domů a táhnout mě do ordinace. Já mám také své povinnosti a chci také trávit čas s rodinou. Je večer, mám ordinační hodiny, ve kterých bych si s vámi mohl na zítřek sjednat schůzku," stěžoval si pan Pelly, ženský gynekolog, když ho Olivia Hundsberger vytáhla z rodinné oslavy. Jeho dcera zrovna slavila osmnácté narozeniny.
"Platím vás? Platím. Tak prostě když zavolám, tak přijdete," řekla chladně Olívie zapínajíc si blůzku. Netrpělivě se podívala na lékaře, "Tak co, máte už výsledky?"
"Ano, paní Hundsbergerová."
"A?" Nerada na něco čekala.
Doktor se podíval do dokumentů a když si přečetl výsledky, usmál se na ni. "Váš manžel bude nadšen - jste těhotná!" prohlásil a podíval se na budoucí matku.
Ta se jen ušklíbla. "Tak se asi rozvodu nedočkáš, miláčku," pomyslela škodolibě.
Předešlá kapitola Další kapitola
"Přece bych tě nemohl nechat hladovou," usmál se na ni Andrew a pohodlně se usadil na pohovce. Nikdy neměla u sebe v bytě muže, proto se stále musela vracet pohledem k tomu muži hovícím si v jejím obývacím pokoji. Už po příchodu si sundal sako a teď tu chodil jen v dobře padnoucí bílé košili a černých kalhotech. Jeho kravata byla přehozena přes jeho sáčko, tak si mohl dovolit rozepnout si vrchní knoflíčky u košile. Její pohled upoutal mužný chomáč chloupků, divoce se kroutících na jeho hrudi.
"Tak na co chceš se podívat?" zopakovala otázku a rychle uhnula pohledem, když se jejich pohledy střetnuly. On se jen pobaveně ušklíbl, kam mířil její pohled.
"Pujč mi to, prosím," natáhl ruku po ovladači. Margaret mu to bez slova podala. "Posaď se ke mně, já nekousnu," dodal s úsměvem, který by mu záviděla kdejaká hollywoodská hvězda. Margaret okamžitě zaplula na druhou stranu pohovky, čemuž se jen zasmál a začal přepínat televizi, dokud nenašel, co hledal - seriál, který doslova zbožňovala.
"Oni ještě dávají Chůvu k pohledání?" zasmála se.
"No jasně! Koukám na to každý večer v pracovně... Je to skvělá blbost."
"Skvělá blbost? Co to je za výraz?" smála se na celé kolo Margaret.
"Já nevím, jak to jinak říct," usmál se na ni Andrew a na malý okamžik přestala Margaret dýchat. Lehce se k ní naklonil, díval se jí do očí, ale hned se vrátil do původní polohy a sáhnul po láhvi vína a oboum patřičně zavdal do sklenek. Pak sáhnul po krabičce s čínou a podal ji Margaret.
"Dej si, musíš mít hlad." Hned potom si vzal i svoji krabičku a v klidu začali jíst.
Bylo strašně překvapivé, alespoň pro Margaret, jak spolu vycházejí a přitom se neznají ještě ani den, ale k tomuto člověku cítila nepopsatelnou důvěru. Přímo z něj vyzařovala, nemusela se bát, že jí lže, že jí klame. Byl naprosto upřímný.
Již mnoho let nepocítila takovou důvěru k muži, tedy kromě Richarda, ale toho brala pomalu jako otce. Nyní zažívala úplně jiné pocity. Hřejivé, příjemné. Zachvátila ji obrovská chuť jej obejmout, ale zarazila se, přece to nemohla udělat.
"Mluvil jsem dneska s Christopherem potom, co jsi odešla."
Po této větě Margaret přestala jíst. Bála se mu i podívat do očí, protože absolutně netušila, co Christopher o ní řekl.
"A?" vydala ze sebe. Hůlkami se vrtala v nudlích a pozorně poslouchala.
"Chtěl bych se ti za něj omluvit."
Došly jí slova. Nevěděla, co říct.
"Víš, Christopher ji zvláštní stvoření, ale pokud mě moje intuice neklame, tak ti vůbec nemusím o něm vkládat, znáš ho moc dobře. Znáte se již z dřívějška, že? Ty jsi ta, kterou si měl vzít," pokračoval Andrew.
Jak vzít?? proběhlo hlavou Margaret.
"Já ti vlastně vůbec nic nevyčítám. Já jsem se ti za něj jen přišel omluvit. Nevím, co se mezi vámi odehrálo, ale vzhledem k tomu, že jsem po smrti mého bratra převzal roli hlavy rodiny, cítil jsem povinnost se ti omluvit. Vypadala jsi velmi rozrušená a znám svého synovce. Prostě ti něco musel udělat a já, i když nevím co, a on mi to odmítl říct, omlouvám se ti za něj. Omlouvám se za cokoliv, co udělal."
"Prosím tě, co jsi to říkal? Jak jsem si ho měla vzít?" vyhrkla Margaret.
"Ehm, je to pár let, měli jste se brát, ne? Ale neznám bližší detaily - pak z toho sešlo a Christopher si vzal Olívii..."
"Bože...," zašeptala. Na víc se nezmohla. Vůbec netušila, proč by si ho měla brát. Po zbytek střední spolu vůbec nemluvili. Jaká svatba? Měla tisíc otázek, vůbec nic nechápala.
"Omlouvám se, že jsem vytáhl zrovna bolestivé téma rozhovoru, ale přišlo mi, že se musím omluvit, ale věřím ti, že o tom se nedá mluvit v superlativech a ještě se mnou."
"Já totiž vůbec nevím, že bychom se měli někdy brát. Takřka jsme spolu nemluvili...," vysvětlovala svoje překvapení Margaret, ale v půlce věty se jí zlomil hlas.
"Aha..."
Margaret zůstala tiše sedět a pokoušela si srovnat myšlenky. Koukala před sebe a nevěděla, jak na to má reagovat. Po chvíli ucítila dotyk na rameni. Andrew se ji pokusil obejmout, ale Margaret nijak nereagovala.
"Andrew, nejspíš bys měl jít pryč...," vyhrkla hlasem, ve kterém se ozývaly zadržované slzy.
"Řekl jsem něco špatně?" chtěl vědět.
Místo odpovědi Margaret unikl bolestivý vzlyk.
"Ne, já už nechci brečet," zašeptala a o to víc ji začaly hrnout nenáviděné slzy po tvářích.
"Margaret!" V tom okamžiku ji Andrew pevně objal a ona se jeho objetí plně poddala. Opřela si hlavu o jeho košili vonící jeho jemným parfémem a tiše vzlykala. On ji pouze hladil po zádech a utěšoval.
Takto seděli dokud poslední Margaretina slzy nezkanula po její líci a vzlyky se neutišily. Andrew ji bez váhání podal čistý kapesník, do kterého se silně vysmrkala. Ale když se podívala na kapesník, byl od krve.
"Doprdele," vyhrkla a vystřelila do koupelny. Je to několik let zpátky, co jí naposledy tekla z nosu krev, ale moc dobře věděla, co to znamená...
Andrew za ní běžel a okamžitě ji podával nový kapesník. Beze slova ji pomáhal, Margaret, která nebyla zvyklá na pomoc, nevěděla prvně, jak se má zachovat. Nevěděla, jak mu má vyjádřit tu obrovskou vděčnost, kterou cítila. Ale také nechtěla nikomu za nic vděčit. Byla plná protichůdných pocitů a nemohla se v sobě vyznat.
Krev pomalu přestávala téct, ale i tak se Margaret cítila naprosto unavená... Andrew to na ni vycítil a vzal ji do náručí a nesl ji do místnosti, kde se domníval, že je ložnice.
"Rozhodl ses sportovat v těžké váze, že mě už podruhé v jeden den taháš v náručí?" pokusila se o vtip Margaret.
"Spíš v zachraňování dam v nesnázích," zakřenil se na ni. Ramenem si otevřel dveře do ložnice a zamířil s ní rovnou do postele. Tam ji uložil a rozhlédl se.
"Ještě se mi nestalo, aby na prvním rande se stalo tolik věcí a nakonec jsem s dámou skončil v její ložnici," zavtipkoval.
"Holt máš dnes štěstí - mimochodem - tohle je rande?" povzdechla s úsměvem Margaret a pokusila se zvednout.
"Nene, zůstaň ležet. Podám ti nějakou košili, prostě něco, v čem bys mohla pohodlněji spát a pak tě tu nechám, aby ses mohla převléct," řekl rozhodně a otevřel jednu ze skříní a sáhl do jedné z poliček.
Margaret si nestačila uvědomit, kam přesně sahá, ale v okamžiku, kdy ztuhl, věděla přesně, co našel.
"Margaret? Prosím tě, vím, že mi do toho nic není, ale co s tímhle přesně děláš?" tázal se jí se zvědavostí v hlase, v ruce držíc její bič a korzet.
***
"Paní Hundsbergerová, nemůžete mě takhle vytáhnout večer z domů a táhnout mě do ordinace. Já mám také své povinnosti a chci také trávit čas s rodinou. Je večer, mám ordinační hodiny, ve kterých bych si s vámi mohl na zítřek sjednat schůzku," stěžoval si pan Pelly, ženský gynekolog, když ho Olivia Hundsberger vytáhla z rodinné oslavy. Jeho dcera zrovna slavila osmnácté narozeniny.
"Platím vás? Platím. Tak prostě když zavolám, tak přijdete," řekla chladně Olívie zapínajíc si blůzku. Netrpělivě se podívala na lékaře, "Tak co, máte už výsledky?"
"Ano, paní Hundsbergerová."
"A?" Nerada na něco čekala.
Doktor se podíval do dokumentů a když si přečetl výsledky, usmál se na ni. "Váš manžel bude nadšen - jste těhotná!" prohlásil a podíval se na budoucí matku.
Ta se jen ušklíbla. "Tak se asi rozvodu nedočkáš, miláčku," pomyslela škodolibě.
Předešlá kapitola Další kapitola
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji vám za vyjádření názoru! Je pro mě velmi cenný, Viktoria