Ovládán ženou - 12. kapitola

Vytvořeno úžasnou Magic

Talentovaná kunsthistorička Margaret Wilson vede Malou galerii v New Yorku. Je plně ponořená do své práce, zrovna připravuje výstavu obrazů jednoho mladého umělce, od kterého si hodně slibuje. Avšak těsně před slavnostním otevřením ji vlastník galerie oznámí, že vše prodal a odjíždí na cestu kolem světa. A ona musí čelit novému vlastníkovi, kterého zná už ze své minulosti a rozhodně není nadšená, že ho opět uvidí.

"Kruci, kde to jsem?" proběhlo hlavou Margaret poté, co se vzbudila a zmateně se rozhlížela po zatemnělém pokoji. Nikdy nespala s zataženými závěsy, vždy večer po zhasnutí všechny rolety roztáhla. 

Musela si promnout oči a začala šmátrat po nočním stolku, na kterém obvykle měla položené brýle. Překvapila ji ale tíha něčí paže, která si ji přitáhla k sobě.

Div šokem nevykřikla, rychle se však vzpamatovala, když uviděla tvář osoby, která klidně pospávala vedle ní. Byl to Andrew. Zůstal s ní. Ve spánku měl přes ni ledabyle přehozenou pravačku. Nechrápal. Ani nevěděla, jestli muži obvykle ve spánku chrápají, ale slýchávala to. Andrew byl tedy vyjímkou.

Měl na sobě stále košili, ale před spaním si ji rozepnul, takže nyní mohla zahlédnout jeho tmavé chloupky na hrudi. Nic víc neviděla, ležel na břiše, pár pramínků vlasů mu spadalo do obličeje. Když viděla jeho andělsky nevinný obličej, začala se samovolně usmívat. Nikdy takový výraz neviděla u muže, vždy vídala arogantní, rozesmátý, sebevědomý. Takto nevinný nikdy.

Neodolala a volnou rukou jemně odhrnula pár pramenů z jeho čela a počechrala mu vlasy. Byly velmi jemné, jako peříčka. Když se dotkla pokožky jeho hlavy, zhluboka se nadechl a něco tiše zamumlal, ale dál tvrdě spal.

To ji dodalo odvahy a otočila se na bok, aby měla lepší přístup k objektu svého zkoumání, k tomu zázračnému muži, který byl naprosto atypický. Byl jiný, než většina mužů, které poznala. Přišlo ji zvláštní, jak rychle si ho pustila do svého života. Před pár dny ho neznala a teď ji spí v posteli, kam doposud nikoho nepustila.

Pomalu, něžně ho pohladila po tváří a pak jedním prstem přejela po jeho líci až k bradě. Na chvíli si pomyslela, že tohle je nevhodné, ale stud rychle vyprchal a pohladila ho po celé tváři. Když odhrnula pramen vlasu, kousek od pravého oka na ni vykoukla malá jizvička. Blíže se na ni zaměřila, i když to moc nešlo, když si nenasadila ty brýle, ale snažila se...

"Je od kamene," ozvalo se tiše, "hrál jsem jako malý s bratry kamenou válku a jeden kámen mě zasáhl trochu tvrději". Andrewův hlas ukončil veškeré její zkoumání a ona se okamžitě začala utápět ve studu, že se dovolila ho ve spánku osahávat.

"Moc se oml..." začala se omlouvat, ale skočil ji do řeči.

"Neblbni, já tě taky večer obhlížel. Ty máš pro změnu jizvu vzadu na krku, ale nepřišel jsem na to, od čeho to máš."

Šokovaně na něj zůstala zírat. "Já ani nevím," vypravila ze sebe.

"Kolik je hodin?" zeptal se, když se začal protahovat.

"Nevím, nemám tu hodiny."

"Tak jak se proboha budíš? Já bych bez budíku nevstal!" smál se na celé kolo. Otočil se na záda a nyní měla plný výhled na jeho vypracované břišní svalstvo. Všiml si, kam míří její pohled, ale neřekl ani slovo.

"Vždycky se podvědomně vzbudím. Asi mám budík v hlavě."

"Šťastná to osoba - tak kolik je podle tvé hlavy?"

"Akorát, abych stihla se umýt a udělat snídani," prohlásila s úsměvem.

"Co je vůbec dnes za den?" zeptal se a ospale zívnul.

"Řekla bych, že neděle... Měla bych jít do práce, ve středu otvíráme tu výstavu."

"Vykašli se na to..."

"Ráda bych, ale musím," řekla a vstala z postele. Protáhla se a šla do skříně pro čistý ručník.

"Budeš se chtít vykoupat?"

"Já nevím, můžu?" smál se na celé kolo Andrew. Rozvaloval se v její posteli, ruce složené za hlavou, bezstarostný úsměv na rtech.

"Tady máš ručníky... Bohužel, věci na převlečení ti nemohu nabídnout," řekla a hodila vedle něj na postel ručníky.

"V pohodě... Půjdeš první?" začal se zvedat.

"Budu rychlá, neboj. Klidně ještě zůstaň ležet."

Andrew poslušně padnul zpátky do postele a oba dva se tomu zasmáli.

"Neutop se," křikl na ni, když mizela ve dveřích koupelny.

Sprcha se jí trochu protáhla. Ranní potřeba a hygiena pobyt v koupelně natáhly na půl hodiny, spolu s fénováním jí to zabralo třičtvrtě hodiny. Celou dobu přemýšlela o tom, co se to s ní děje. Pustí si do života absolutně cizího člověka, nechá ho chodit po svém bytě, spát v její posteli. Její chování bylo absolutně iracionální.

"Margaret, co to děláš?" promluvila na sebe, když si česala vlasy před zrcadlem.

Zhluboka se nadechla a sáhla po sponce, kterou si sepnula vlasy a oblečená do pohodlného trička a třičtvrťáků vyšla z koupelny a šla si pro brýle, které nechala na nočním stolku. Do nosu ji praštila lahodná vůně právě opečené slaniny a ještě něčeho... Okamžitě se vydala za tou omamnou vůní, která se linula z kuchyně.

Tam se ji naskytl pohled na Andrewa hledajíc něco v poličkách.

"Co to děláš?" vydala se za ním.

"Dělám nám snídani, ale teď nemůžu najít metličku na vajíčka..."

"Tohle vůbec nemusíš dělat! Rozmazluješ mě a co když tě pak nebudu chtít pustit z tohoto bytu?" vtipkovala Margaret, ale metličku mu podala.

"Co když to je to jediné, co si přeji?" vyřkl tiše a tato otázka zůstala viset ve vzduchu. Oba se na sebe podívali a kdyby se nezačala slanina pálit, ještě chvíli by na sebe zírali. Andrew se začal opět věnovat přípravě vajíček a slaniny, Margaret vyndala z ledničky džus a spolu s talířky a skleničkami ho dala na stůl, který se jala aranžovat.

Dlouho s nikým nesnídala, přišlo jí to jako milé zpestření, ale teď se jí hlavou proháněla Andrewa slova... Co by se tak stalo, kdyby tu zůstal? napadlo ji.

"Margaret?" oslovil ji po chvíli Andrew a tím ji vytrhl z přemýšlení.

"Ano?"

"Mohl bych ti něco navrhnout?"

"Jistě."

"Podej výpověď. Seženu ti nejlepší místo ve Státech, jsi skvělá kunsthistorička, nemusíš se schovávat v nějaké Malé galerii. Ty patříš do Národního muzea!" vyzval ji pevným hlasem a než stačila cokoliv říct, pokračoval: "Už se nemusíš nikdy s Christopherem setkat, zařídím to."

"Já...," začala Margaret, ale pak se jí zadrhl hlas. Zůstala tam stát s talířem v ruce a jen na něj zírala.

Ticho narušilo až zazvonění Andrewova mobilu. Přešel ke komodě, na které mobil ležel, a bez pohledu na jméno volajícího, ho vzal.

"Hundsberger" Po chvíli se zvláštně usmál a dal telefon na hlasitý odposlech.

"... Netuším, kde je! Měla tu už být! To jsem ji tak urazil?!"

Okamžitě poznala Christopherův hlas - naskočila ji kvůli němu husí kůže.

"Chrisi, Margaret stojí vedle mě, zrovna si děláme snídani," oznámil jen tak mimochodem Andrew.

"Co?!! Jak snídani? Jak vedle tebe? Co u ní děláš?" Přímo do toho telefonu křičel.

"Zrovna jsme si chtěli dát výbornou snídani po náročné noci..."

Margaret se vykuleně podívala na Andrewa. Prvně nechápala, co to dělá, ale podle jeho škodolibého úsměvu pochopila, o co mu jde.

"Tys s ní spal? Tak to teda ne! Jedu tam!" Telefon ohluchl.

"Ups, tak tohle jsem nechtěl," prohlásil Andrew, ale když se na sebe podívali, propukli v salvu smíchu.

"Co teď uděláme?" zeptala se ho rozesmátě.

"Nevím... najíme se?"

Předešlá kapitola                                                                                                 Další kapitola