 |
| Vytvořeno úžasnou Magic |
"Ahoj strýčku Andy, jak se máš? Co tu děláš?"
Byl to Christianův hlas a v ní se v tom okamžiku krve nedořezalo.
Bože, né, snad práve nekývla na rande s kongresmenem Andrewem Hundsbergerem, ke všemu ještě strýcem toho hajzla?
Zalapala nahlas a jak nedávala pozor, z kabelky jí vypadly časopisy - titulní stranou nahoru.
Nevěděla kam s očima. Okamžitě se sklonila a začala sbírat časopisy, ale bylo už pozdě, oba dva si už všimli titulků.
"Dej to sem, Margaret," vyštěkl na ní nepříjemně Christopher a vytrhnul jí časopisy z ruky.
Zaraženě se postavila a podívala se na Andrewa, který její pohled opětoval, ale nyní se díval jinak, tak nějak odtažitě. Zabolelo jí to, i když ho znala jen chvíli, nechtěla, aby si o ní myslel něco špatného. Ona přeci nic neudělala!
"Vy spolu něco máte?" zeptal se jí Andrew a v hlase se mu odrážel znatelný podtón zklamání.
"Ne!" vyhrkli oba naráz.
"A co teda znamenají ty titulky?" Andrew nazlobeně vytrhl časopisy a zuřivě nimi listoval. "Neříkal jsem ti snad, Chrisi, abys nepokoušel tu mrchu a snažil se nedostat se do bulváru? Uvědomuješ, jaké budou mít tyto titulky dopad? Využije to u soudu proti tobě!"
"Moc dobře to vím, ale nebudeme to snad řešit na ulici, půjdeme dál a probereme to u mě v kanceláři," řekl Christopher a ani nečekal na souhlas a už otevíral dveře.
Margaret se vydala ke dveřím, ale po pár vrávoravých krocích ji nohy úplně zradily, přeci jen chodit s nateklým kolenem a zlomeným podpatkem je při nejmenším nepohodlné, ale nechtěla si boty sundat, nebude chodit bosá po New Yorku!
Ale okamžitě ji zachytil pár silných rukou, Andrewových, předpokládala.
"Pomohu vám, drahá," zazněl ji u ucha hlas Andrewa. Zavěsila se mu do nabízeného rámě a vešli do budovy.
Uvnitř už byl mumraj. Přivezli další sérii obrazů, aranžerská firma vyměřovala cosi u oken do ulice a mezi tím vším běhala její asistentka Alice.
Její krátké černé vlasy, sestříhané do mikáda, ji tančily kolem hlavy, poletovala po galerii, hýřila energií, rozdávala úkoly a každého okouzlovala. Vždy přitahovala okolní pozornost - kdo by vlastně odolal jejím křehkým křivkám a nekonečným nohám, které tak ráda předváděla v krátkých sukních?
Když je Alice spatřila, vydala se k nim a v okamžiku, kdy spatřila její nateklé koleno, Margaret věděla, co spustí za pozdvižení.
"Bože, Margaret! Co se ti stalo? Máš rozbité brýle! Jak budeš vidět? A co teprve tvé koleno?!" vykřikla teatrálně a chytla ji temperamentně za volnou ruku.
"Žiju, Alice, žiju. Jen se mi zlomil podpatek, uklidni se a zařiď, aby do kanceláře pana Hundsbergera donesli občerstvení a mně dones do kanceláře čisté oblečení a nezapomeň na punčochy a boty," přikázala Margaret a za pomoci Andrewa se vydala k výtahu.
Neušlo ji, že Christopher se tiše odpojil. Následoval Alice. Margaret absolutně nechápala, proč cítí zlost, a vůbec, proč se zajímá o každý Christopherův krok?
"Netušil jsem, že znáte mého synovce," promluvil Andrew, když jsme vešli do výtahu.
"Já jsem vás také prvně nepoznala, pane Hundsbergere," odvětila a natáhla ruku, aby stiskla trojku.
"Andrew, říkej mi Andrew. Vím, že je to neomalené, ale nemohli bychom si tykat?" požádal ji Andrew a usmál se na ni velmi klukovským úsměvem. Margaret mu úsměv automaticky oplatila, nedokázala se tomu ubránit. Bylo v něm cosi zvláštního, milého...
"Budu moc ráda - jsem Margaret," podala mu ruku na potřesení, ale on ji místo toho vzal ruku do dlaně a gentlemansky ji políbil. To nikdy v životě nezažila. Koukala na něj s údivem v očích.
"Koukám, že praví gentlemeni ještě nevymřeli," pronesla a potešující úsměv ji na tváři zůstal.
Zásmál se hřejivě a když výtah cinknul a dveře se otevřely, opět ji pomohl.
"Kam chceš zavést?" zeptal se ji.
"Do mé kanceláře, prosím tě, tudy. Nějak mě to koleno začíná čím dál více bolet," postěžovala si a ještě víc se opřela o Andrewa.
"Ukaž," řekl a překvapil ji, když bez sebemenšího problému ji vzal do náručí.
"Ne, ne, nenos mě! Jsem hrozně těžká!" protestovala Margaret, ale bylo jí to k ničemu. Cílevědomě kráčel směrem, který mu ukázala a když našel její kancelář, ladně otevřel dveře a vnesl ji dovnitř. Posadil ji do křesílka a na stůl hodil její kabelku.
"Jsi neskutečný! Nevím, jak bych ti mohla poděkovat!"
Margaret nedokázala popsat, co k tomu člověku pocítila. Neznala ho ani pár hodin, ale už ji přirostl k srdci. Přestávala se v sobě vyznávat a to se jí vůbec nelíbilo.
"Poděkuješ mi večer na večeři," zasmál se. "Nyní si promluvím s Chrisem a jak jsem slíbil, v devět pošlu Joshe. Ani nedokážu vyjádřit slovy, jak jsem rád, že jsem tě poznal."
Margaret se doslova culila. Netušila, co to vyvolalo, ale cítila uvnitř sebe takové hřejivé teplo, krásné teplo. Poté, co vyšel dveřmi její kanceláře, osaměla.
Podívala se na své oblíbené lodičky, které nyní byly zničené. Koleno mělo celé opuchlé, červené. Musela vypadat hrozivě. Chvíli seděla na místě a nic nedělala. Pokoušela si srovnat myšlenky, ale nešlo to tak lehce jako obvykle.
Zrovna když si sundávala špinavý kabát, vešla do její kanceláře rozesmátá Alice. Bez klepání, ale Margaret to nikterak nekomentovala. Chtěla se Alice hlavně hodně rychle zbavit.
"Nesu ti ty věci, co si po mně chtěla. Bože, co máš s tím kolenem?! To je hrozné! Donesu ti něco na to! A nepotřebuješ do nemocnice?"
Projev Alice byl velmi... temperamentní a zrovna nyní na ni Margaret neměla náladu.
"Děkuju ti, Alice, dala bys mi chvilku? Chci se zlidštit," pokoušela se jí dostat z kanceláře.
"Jojo, už běžím." A zmizela z kanceláře.
Margaret si oddechla a začala se svlékat. Potřebovala se nutně převléknout...
Je pravda, že s tím kolenem bude muset něco dělat. Začínalo se silně ozývat. Odhodila sako i halenku na stůl a jala si sundávat sukni. Když ji konečně sundala, začal boj se silonkami, které těžce sundávala. Vše odhodila k zbytku oblečení. Pak si stoupla a bolestí silně sykla, když omylem stoupla na bolavou nohu.
"Sakra," ulevila si a sáhla po pytlu, ve kterém byly uskladněny její šaty.
Nestačila ani rozepnout zip, když se rozletěly dveře a ona jen ve spodním prádle musela čelit hrozivému vetřelci.
Christopher za sebou hned zavřel dveře a Margaret se okamžitě začala zakrývat.
"Proboha, proč neklepáš?" vyjela na něj.
Christopher mlčel, nic neříkal, jen na ní hleděl. Margaret začala couvat, ale narazila do stolu, nevěděla kam jinam couvat. Cítila se hrozně, honem se zahrývala věcmi, co měla pohozené na stole.
V nestřežený okamžik se pohnul k ní, hrozně se lekla, když ji jeho tělo přišpendlilo u stolu. Přitlačil ji k studené desce plnou svou silou, cítíla jeho svaly, jeho dech na své kůži. Naskočila ji husí kůže a ani si neuvědomila, že už nedrží šaty. Zůstala před ním odhalená.
Jejich pohledy se střetnuly a během sekundy se cítila o desítku let mladší. Cítila se, jako by byla opět na střední, jako by byla opět hloupá, jako by ho opět milovala.
Instinktivně zaklonila hlavu a jejich ústa rozehrály nespoutané mezzoforte. Dlouho se necítila takhle živá, nepřemýšlela nad tím, jak absurdní je její chování, jak hloupě se chová. Potřebovala ho stejně jako potřebuje vzduch. Chytla se jeho ramen, měla pocit, jako by se topila, ale on její ruce ztrhl ze svých ramen a přidržel jí je za zády. Byla mu vesměs vydána na milost a nemilost...
Jeho rty ničily, dobývaly, ale také ji přinášely uspokojení. Neměla čas přemýšlet o tom, jak toto vše je absurdní. Líbá se tu s člověkem, který ji ublížil nejvíc na světě. Ale neměla sílu se mu bránit, vlastně po něm toužila jako ryba po vodě.
Jeho rty se od těch jejích odpoutaly a putovaly přes její krk, kde se v krátkých intervalech přisávaly k její jemné kůži, k jejím touhou chvějícím se ňadrům...
"Zavzpomínáme na minulost, co ty na to, Wilsnová? Chceš ošukat zase na stole?"
Margaret po zádech přejel mráz a začala se bránit...
Předchozí kapitola Další kapitola
"Moc dobře to vím, ale nebudeme to snad řešit na ulici, půjdeme dál a probereme to u mě v kanceláři," řekl Christopher a ani nečekal na souhlas a už otevíral dveře.
Margaret se vydala ke dveřím, ale po pár vrávoravých krocích ji nohy úplně zradily, přeci jen chodit s nateklým kolenem a zlomeným podpatkem je při nejmenším nepohodlné, ale nechtěla si boty sundat, nebude chodit bosá po New Yorku!
Ale okamžitě ji zachytil pár silných rukou, Andrewových, předpokládala.
"Pomohu vám, drahá," zazněl ji u ucha hlas Andrewa. Zavěsila se mu do nabízeného rámě a vešli do budovy.
Uvnitř už byl mumraj. Přivezli další sérii obrazů, aranžerská firma vyměřovala cosi u oken do ulice a mezi tím vším běhala její asistentka Alice.
Její krátké černé vlasy, sestříhané do mikáda, ji tančily kolem hlavy, poletovala po galerii, hýřila energií, rozdávala úkoly a každého okouzlovala. Vždy přitahovala okolní pozornost - kdo by vlastně odolal jejím křehkým křivkám a nekonečným nohám, které tak ráda předváděla v krátkých sukních?
Když je Alice spatřila, vydala se k nim a v okamžiku, kdy spatřila její nateklé koleno, Margaret věděla, co spustí za pozdvižení.
"Bože, Margaret! Co se ti stalo? Máš rozbité brýle! Jak budeš vidět? A co teprve tvé koleno?!" vykřikla teatrálně a chytla ji temperamentně za volnou ruku.
"Žiju, Alice, žiju. Jen se mi zlomil podpatek, uklidni se a zařiď, aby do kanceláře pana Hundsbergera donesli občerstvení a mně dones do kanceláře čisté oblečení a nezapomeň na punčochy a boty," přikázala Margaret a za pomoci Andrewa se vydala k výtahu.
Neušlo ji, že Christopher se tiše odpojil. Následoval Alice. Margaret absolutně nechápala, proč cítí zlost, a vůbec, proč se zajímá o každý Christopherův krok?
"Netušil jsem, že znáte mého synovce," promluvil Andrew, když jsme vešli do výtahu.
"Já jsem vás také prvně nepoznala, pane Hundsbergere," odvětila a natáhla ruku, aby stiskla trojku.
"Andrew, říkej mi Andrew. Vím, že je to neomalené, ale nemohli bychom si tykat?" požádal ji Andrew a usmál se na ni velmi klukovským úsměvem. Margaret mu úsměv automaticky oplatila, nedokázala se tomu ubránit. Bylo v něm cosi zvláštního, milého...
"Budu moc ráda - jsem Margaret," podala mu ruku na potřesení, ale on ji místo toho vzal ruku do dlaně a gentlemansky ji políbil. To nikdy v životě nezažila. Koukala na něj s údivem v očích.
"Koukám, že praví gentlemeni ještě nevymřeli," pronesla a potešující úsměv ji na tváři zůstal.
Zásmál se hřejivě a když výtah cinknul a dveře se otevřely, opět ji pomohl.
"Kam chceš zavést?" zeptal se ji.
"Do mé kanceláře, prosím tě, tudy. Nějak mě to koleno začíná čím dál více bolet," postěžovala si a ještě víc se opřela o Andrewa.
"Ukaž," řekl a překvapil ji, když bez sebemenšího problému ji vzal do náručí.
"Ne, ne, nenos mě! Jsem hrozně těžká!" protestovala Margaret, ale bylo jí to k ničemu. Cílevědomě kráčel směrem, který mu ukázala a když našel její kancelář, ladně otevřel dveře a vnesl ji dovnitř. Posadil ji do křesílka a na stůl hodil její kabelku.
"Jsi neskutečný! Nevím, jak bych ti mohla poděkovat!"
Margaret nedokázala popsat, co k tomu člověku pocítila. Neznala ho ani pár hodin, ale už ji přirostl k srdci. Přestávala se v sobě vyznávat a to se jí vůbec nelíbilo.
"Poděkuješ mi večer na večeři," zasmál se. "Nyní si promluvím s Chrisem a jak jsem slíbil, v devět pošlu Joshe. Ani nedokážu vyjádřit slovy, jak jsem rád, že jsem tě poznal."
Margaret se doslova culila. Netušila, co to vyvolalo, ale cítila uvnitř sebe takové hřejivé teplo, krásné teplo. Poté, co vyšel dveřmi její kanceláře, osaměla.
Podívala se na své oblíbené lodičky, které nyní byly zničené. Koleno mělo celé opuchlé, červené. Musela vypadat hrozivě. Chvíli seděla na místě a nic nedělala. Pokoušela si srovnat myšlenky, ale nešlo to tak lehce jako obvykle.
Zrovna když si sundávala špinavý kabát, vešla do její kanceláře rozesmátá Alice. Bez klepání, ale Margaret to nikterak nekomentovala. Chtěla se Alice hlavně hodně rychle zbavit.
"Nesu ti ty věci, co si po mně chtěla. Bože, co máš s tím kolenem?! To je hrozné! Donesu ti něco na to! A nepotřebuješ do nemocnice?"
Projev Alice byl velmi... temperamentní a zrovna nyní na ni Margaret neměla náladu.
"Děkuju ti, Alice, dala bys mi chvilku? Chci se zlidštit," pokoušela se jí dostat z kanceláře.
"Jojo, už běžím." A zmizela z kanceláře.
Margaret si oddechla a začala se svlékat. Potřebovala se nutně převléknout...
Je pravda, že s tím kolenem bude muset něco dělat. Začínalo se silně ozývat. Odhodila sako i halenku na stůl a jala si sundávat sukni. Když ji konečně sundala, začal boj se silonkami, které těžce sundávala. Vše odhodila k zbytku oblečení. Pak si stoupla a bolestí silně sykla, když omylem stoupla na bolavou nohu.
"Sakra," ulevila si a sáhla po pytlu, ve kterém byly uskladněny její šaty.
Nestačila ani rozepnout zip, když se rozletěly dveře a ona jen ve spodním prádle musela čelit hrozivému vetřelci.
Christopher za sebou hned zavřel dveře a Margaret se okamžitě začala zakrývat.
"Proboha, proč neklepáš?" vyjela na něj.
Christopher mlčel, nic neříkal, jen na ní hleděl. Margaret začala couvat, ale narazila do stolu, nevěděla kam jinam couvat. Cítila se hrozně, honem se zahrývala věcmi, co měla pohozené na stole.
V nestřežený okamžik se pohnul k ní, hrozně se lekla, když ji jeho tělo přišpendlilo u stolu. Přitlačil ji k studené desce plnou svou silou, cítíla jeho svaly, jeho dech na své kůži. Naskočila ji husí kůže a ani si neuvědomila, že už nedrží šaty. Zůstala před ním odhalená.
Jejich pohledy se střetnuly a během sekundy se cítila o desítku let mladší. Cítila se, jako by byla opět na střední, jako by byla opět hloupá, jako by ho opět milovala.
Instinktivně zaklonila hlavu a jejich ústa rozehrály nespoutané mezzoforte. Dlouho se necítila takhle živá, nepřemýšlela nad tím, jak absurdní je její chování, jak hloupě se chová. Potřebovala ho stejně jako potřebuje vzduch. Chytla se jeho ramen, měla pocit, jako by se topila, ale on její ruce ztrhl ze svých ramen a přidržel jí je za zády. Byla mu vesměs vydána na milost a nemilost...
Jeho rty ničily, dobývaly, ale také ji přinášely uspokojení. Neměla čas přemýšlet o tom, jak toto vše je absurdní. Líbá se tu s člověkem, který ji ublížil nejvíc na světě. Ale neměla sílu se mu bránit, vlastně po něm toužila jako ryba po vodě.
Jeho rty se od těch jejích odpoutaly a putovaly přes její krk, kde se v krátkých intervalech přisávaly k její jemné kůži, k jejím touhou chvějícím se ňadrům...
"Zavzpomínáme na minulost, co ty na to, Wilsnová? Chceš ošukat zase na stole?"
Margaret po zádech přejel mráz a začala se bránit...
Předchozí kapitola Další kapitola
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji vám za vyjádření názoru! Je pro mě velmi cenný, Viktoria